peramost.cz
Obraz (pro) Vlaďku (Marii)
„Kdo mě zachrání?“
<( předchozí ) … ( další obraz )>
najeď (PC) nebo klikni (mob/tab) pro zvětšení
noční foto
Intuitivní malba na míru(ve studených barvách)
bez plastiky
fotoluminiscenční, lakovaná
akryl na plátně 50×50 cm
rok tvorby 2023
Esence malby
„Kdo mě zachrání?“
Vstupní výklad díla
Když se podíváme na obraz, náš první pohled hned přitáhne snící dívka, zamrzlá v trnitém loži. Čeká, až ji vysvobodí princ na okřídleném jednorožci za zvuku andělských famfár při zjevení dukátové duhy. A neodmyslitelně k tomu patří odměna pro rytíře. Plánuje si (ona), jak ji pořádně zahřeje tak, jak si to pamatuje z místa, odkud spadla na matičku Zemičku.
Jenže pozornost upřená na vysněného zachránce ji znemožňuje vidět jednoduchost celého dívadla. Že sama je zrcadlem svých představ, tužeb a přání. Toho, co chce a očekává, i toho, čemu se brání.
Kdyby se pozorně podívala do středu své mysli/svého zrcadla, nalezla by tam jen nebe a první střípek sebe. A kdyby se podívala ještě pozorněji, zjistila by, že i nebe je pouhou představou mysli, která je sama výtvorem chybného ztotoženění se se snící dívkou.
Trny, ve kterých spí, jsou lidé, které na sebe nabalila v běhu mnoha životů. A každý jednotlivý trn čeká, až ho někdo zachrání. Někdo by mohl považovat mysl za vyšinutého cynika, ale co na tom záleží. Domnívají se, že někdo nebo něco z venčí jim přinese štěstí a přestanou být trny.
Přes všechno výše řečené, dívčino mlhavé pociťování blízkosti známého není úplně liché.
Mužská postava (vlevo) k ní hledí, už už k ní chce nejistě vztáhnout ruku (4 stříbrné prsty a zalomený loket), ale pohyb nedokončí a váhá. Jakoby věděl, že princezny se budit nemají. Nebo na ni jen nedosáhne? V každém případě přemýšlí, co nastane, až ji probudí. Aby to nakonec nebylo horší než lepší. Co může čekat od oživlého těla, které ještě neviděl v akci? Co když bude pořád mluvit? Co když bude pořád něco chtít?
A tak místo oživujícího polibku raději odchází a uvolňuje místo dalšímu čekajícímu zachránci v pořadí.
Dvanáct domýšlivců - dvanáct měsíčků, kteří sešli s tebou. Jenže nepoznáváte jeden druhého a navíc si nepamatujete, na čem jste se vlastně dohodli. Tak tu tápete a čekáte na sebe. Blbý co? Má tato rovnice řešení?
Nikdo tě nemůže zachránit, protože není koho zachraňovat. Celou dobu jsi svobodná. Jen tě baví hrát si na zakletou princeznu a to tě činí kořistí pro lovce trofejí. Je to špatně? A záleží na tom? Kdo má právo to hodnotit?
Jsi dokonalá taková, jaká jsi a to samo o sobě je štěstí, láska, teplo, které tak usilovně hledáš mimo sebe.
PS: Asi to bude chtít ještě jeden obraz v teplých barvách 😉
Mimochodem, mít soucit k sobě se smí.
Je dobré mít na paměti, že obrazy z mých rukou jsou asociativní.
Proto je vstupní výklad (narozdíl od klíče/esence) pouze orientační a umožňuje první krok na cestě do „zapomenutých“ částí mysli majitele...
Protože je tvořený intuitivně (zjednodušeně řečeno bez znalosti sebe a budoucího majitele), ale cíleně, asociativní spouštěče jsou přesné v tvarech a barvách na míru uživateli.
Mysl adresáta většinou přistupuje k dílu jako k puzzle a snaží se identifikovat jednotlivé dílky. Tj. rozpoznat konkrétní objekty.
A protože identifikace může vzniknout pouze na základě vlastních zkušeností (zážitků a představ), pak automaticky vyplavuje osobnostní vzorce. Komunikuješ sám/sama se sebou.
Protože nejsi pod tlakem, emoční vzorce se ukazují včetně souvislostí kdy a jak vznikly. A to je klíčový okamžik, kdy je možné buď příčinu přijmout jako zkušenost, kterou už není třeba vláčet dále nebo si jasně vydefinovat, jaký vzorec chování v životě ukončit.
Časem se z interakce mezi tebou a tvým obrazem objeví pouto řekněme hlubinné psychologie. Možnosti, kam se ve své mysli dostat jsou nad teoretické chápání. Důležitá je však podstata před všemi výjevy, která se ukáže prostě někdy.
Na závěr nastane rozplynutí představy obrazu a dojde ke spontánnímu uvědomění, že já a obraz jedno jsme.
Mysl je tichá a zavládne pohoda, které se říká osvícení. To pochopitelně není trvalý stav, protože osvícená je mysl a přirozeností mysli je pohyb/žvatlání, takže dříve či později vtáhne naši pozornost zpět do jevového světa.
Ale počínaje zkušeností tiché/osvícené mysli, obraz se stane asociativním připomínačem, který ti pomůže utišit mysl, jen co se před svým obrazem na chvilku zastavíš.
