Ideální spinkací malba pro Ivonu

article459.jpg

<( předchozí ) … ( další obraz )>

najeď (PC) nebo klikni (mob/tab) pro zvětšení

Intuitivní malba

lakovaná

akryl na plátně 50×50 cm

rok tvorby 2019


Esence kresby

„Pro ženu, která porazila bílou velrybu, je zprvu těžké jenom být“


Výklad díla

Jak začít? Veřejně popisovat obraz, ze kterého pro­sakuje tolik podkladu, je zralé, aby mě někdo poslal rovnou do blázince. Je to něco, jako se lžičkou v Matrixu. Přesto se o to pokusím.

Zadání bylo „Ideální obraz pro Ivonu k pohodovému spánku“. Mno a na první pohled to vypadá, jak stodesátý díl Terminátora. Vždy je potřeba vzít v úvahu, že jde o malbu na míru a proto není možné hodnotit, proč se pro konkrétní osobu tvoří to, či ono a takovým nebo makovým způsobem. Způsob tvorby zmiňuji záměrně, protože první specialitou tohoto plátna je, že se ho nedotkl štětec (kromě signatury).

Na pomoc si vezmu červenou „fixu“

Obraz je plný podobenství, tak se držte.

Stěžejní téma malby je postava malé holčičky (1), která se dívá na svět jako na bojiště a přemýšlí, jak se skrz něj dostane ke zdánlivé dokonalosti (2).

Je to symbolika vnitřního dítěte, které sice ví, co chce, ale má úzký písek. Hledí na svůj život a netuší, jak se dostat tam, kam chce.

V tomto případě akci ve světě nebereme pouze jako výzvu do budoucna, ale i ohlédnutí se do minulosti na to, co už bylo odžito. Mysl pochopitelně chápe souvislost, že bez zážitků v minulosti by nemohla být vize budoucnosti. Ale zároveň nechápe vědecké závěry z 21.století, že bez budoucnosti by nemohla být minulost. No a teď si myslivno vyber :DDD (kdo ještě nezná server osel.cz, má šanci).

Je jedno, jak to je, protože mysl ty myšlenky ať už z minulosti nebo do budoucnosti přechroupává v přítomnosti, takže vo co de woe. Důležité je, jak to ta holčička vnímá. A tady máme porovnání s jinými obrazy. Standardně jsou vrstvené ve vodorovných pásech, které symbolizují roviny instinktu, intelektu a intuice. Zatímco tenhle svět je fičák – nakloněná rovina (17) plná překážek. A teď kličkuj holčičko! Makej! Ukaž, jak máš rychlé nožičky.

Ona neví, že cesta (8) je přímá (rozevřená) a vlastně vede ke karmanu. Dokonce u cesty postává autorita/průvodce (12) a ukazuje směr, protože on/ona není plně vědomý/á si Sebe Sama (to proto je tu rozlišování cesty, cestujícího, směru, průvodce a cíle).

Běžné výzvy na člověka, který má zažito, už nezabírají. Rozpadající se svět mysli, kde už prosvítá světlo sice končí, ale stále zbývá dosti trumfů a mysl to nikdy nevzdá. Každý večer se rozsype, aby ráno vyjela s novou prudkostí do vábivých myšlenkových konstrukcí a přitáhla tak k sobě pozornost.

Tak co tu máme, kromě useknuté hlavy bílé velryby (11)? Kdo nečetl Moby Dicka, má smůličku.

Intutivní část mysli (3) nabízí různá data, která se v pazourách intelektu mění na smršť asteroidů (5), bombardujících subjektivně vnímaný svět, který se v instinktivní části mysli generuje jako děs. Vpředu vidíme hořekující postavu (7), bědující nad spáleništěm (6).

V krajině před holčičkou je ženská entita (16), plazící se po vzdávajícím se muži (16) pod ní.

Symbolika muže a ženy se tu objevuje ještě několikrát. Kamenná mužská modla (10), lví žena přeťatá v půli (9), z níž cáká krev vzhůru (pro jakési dobro), vítězka bitvy (14), stojící na rytířské helmici (15), ukazuje světu, kdo je tady The Big Boss. A dále tu máme meditujícího Šivu (13), ze kterého srší cáry dobra, které používá bohyně Kálí pro své meteo­ritické řádění (to jsme zase v intelektu).

Už asi vidíme, že tmavé namodralé odstíny jsou krví. Cesta Jógy je pro mysl bezesporu trnitá a nekonečná. Proto ji nemá smysl dávat víc pozornosti, než je aktuálně potřeba.

Bílá prosakuje, co to dá, ale velká část podkladu obrazu je zahalená perletí (4), která překrývá dokonalou bělost. To jsou jen poslední cingrlátka (pod 4) světa mysli. Ale i ty fungují a jakmile lapí pozornost člověka, pak se vrací k meteoritům a to jsou balvany, které pak vláčí.

Chudák holčička si přes všechna ta lákadla světa mysli ani nevšimla, že podklad (bílý) té čisté krásy (žlutá) je úplně stejný, jako ten, který má sama pod nohama.

Všechno má svůj čas a dítě samo o sobě má stabilní polohu. A hlavně ví, co chce. Žluté otisky kolem něj jsou tendenční zbytky z minulých životů. Oni ukazují, že po této cestě bylo již mnohokrát kráčeno, ale teď, v tomto životě, je cíl velmi velmi blízko. Zřetelný závěr, který je čím dál tím jasnější.

Jaký smysl má pachtit se za zdrojem tam, když je to pořád jeden a ten samý zdroj, který je tady. Nehýbe se, neutíká, jen je. Stačí jím být. Je to prosté, dokonalé, míruplné Jsem.