Ideální malba pro Áju a Kubíka

article429.jpg  

najeď (PC) nebo klikni (mob/tab) pro zvětšení

Partnerská Intuitivní malba

v noci svítící (fotoluminiscen­ční), lakovaný

akryl na plátně 50×50 cm

rok tvorby 2017


Esence malby

„Dopadne to dobře“


Nosníky malby (výklad)

Na malbě vidíme 6+1 postavu, které jsou ve vzájemné interakci a zasazené v krajinách mysli.

První postavou je snaživec

„Koukejte, já jsem tady! Já, já, já. Já vám to ukážu. Proč se nekoukáte?“
Svou roli hraje tak dovedně, že opticky zabírá víc, jak polovinu plátna.
Další třetinu plochy zabírá zdroj jeho myšlenkové struktury „problémů“ tj. úhlu pohledu na sebe ve světě.
To je taková hra.


Druhá postava je držák

I když má svých starostí dost, těžko by jí mohlo něco položit. Nese jedničku v náruči, protože na to prostě má. A navíc je to její dharma. Ona se stará a řeší věci – přímo a efektivně. Z obrazu je jasná vnitřní síla a velikost. I když dovedně používá mnoho tváří, bílé světlo kolem její hlavy prozrazuje, že pod maskami je něco víc. Proto je přitažlivá pro „průseráře“.
Nepotřebuje se roztahovat/před­vádět, stačí, když se o ní ví.


+Sedmička

Jedničce leží v břiše jedna z jejích částí. Je to +sedmá postava. Udřená věčným dokazováním cosi komusi. Padlá na držku, vyšťavená, stažená z kůže a krvácející do krajiny hojnosti v které je společně s jedničkou nesena držákem. Přes tu hromadu rudé nevidí krásu kolem. Motivace došla.

Stojí za povšimnutí, že rudá je protkaná zlatou. Vždycinky platilo, že všechno zlé je pro něco dobré. Škola života je tvrdá, ale funguje. Buď tě to zabije a tím získáš zkušenost pro příště nebo posílí a o to jednodušší se ti budou zdát další výzvy/překážky. Až jednou … kdo ví kdy … všechny „překážky“ zmizí.

Dál stojí za povšimnutí, že červená barva zabírá nejen břicho, ale i ramena a paže jedničky. Nikdo nedokáže věčně běhat s třicetikilovým baťochem od rána do večera a ještě s ním spát.
„Tento způsob léta(života), zdá se být poněkud nešťastným.“
(Rozmarné léto, Vladislav Vančura)


Tři, čtyři, pět, šest

„Problémy (+sedmička)“ jsou jen myšlenky, které se jednička rozhodla emočně prožívat. Oni nevznikají samovolně. Někdo jí je pomohl implantovat. A máme tu postavy 3,4, 5 a 6. Může se jednat o jediného člověka, ale přikláněl bych se k variantě čtyř. Dvojice za sebou a dva menší po stranách. Kdo je to (kdo jsou) a jak dokázal(i) natočit úhel pohledu jedničky na život tak, jak ho v dospělosti hraje?


Všechno má svůj řád a i zde je nad herci nebe otevřené a chodí se po zemi, která má co nabídnout. Stačí vidět možnosti a podporující prostředí. To je požadovaná změna úhlu pohledu, která zázračně léčí hlavu i tzv. srdce.

K takovému závěru se dá dojít buď kritickou analýzou kdo jsem a co z toho mám nebo zamilováním se do podkladu, na kterém divadlo všech světů stojí.

Jedno je jisté, podklad je pro každou špatnost. Umí jen dávat to, co žádáme. Kdo chce milovat, může. Kdo chce nenávidět, má možností dost. Ale kdo si uvědomuje ty, kteří milují a nenávidí. Kdo si uvědomuje ty, kteří jsou milováni a nenáviděni. A kdo si uvědomuje proces milování a nenávidění? Kdo nebo co doopravdy jsme? Co je trvalou kvalitou, se kterou nepohne ani čas, který bez ní nemůže existovat?

Jeství je