Všechno, co žijeme, jsou jenom představy

article391.jpg

Všechno, co žijeme, jsou jenom představy.

Příklad

První část: Osoba A věnuje zeleno-červené jablko osobě B. B: „Jé, děkuju, to je ale krásné červeno-zelené jablíčko!“

Druhá část: A: „No, akorát má tady malý stroupek.“
B: „Tak to je červivé, to si ho nech. Červivý jablka nežeru Ty jsi teda kámoš.“
A: „Ale ne, to je jen kosmetická vada na slupce. Nic mu není.“
B: „Víš co, příště si nech si svá červivá jablka pro sebe.“

V první části jsou osoby A a B super kámoši.
V druhé části dělá B blbce z A.

Připomíná ti to něco?

Jakou má to jablíčko barvu? Je červivé nebo má jen stroupek?

Je takové, jak ho subjekty prožívají na základě svých představ (nabitých informací a zkušenostech, fámách a pomluvách) o jablkách.

Chce A uškodit B?
Chce B uškodit A?

Všeobecně je známo, že deset svědků jednoho incidentu popíše deset různých událostí, z nichž některé verze se mohou v důležitých prvcích vylučovat. Proč?

Bez pozorovatele nemůže být projevené.

Jediná kotva, na kterou se dá spolehnout a je tu vždy pro nás je JESTVí

Důkaz: abych věděl, že jsem nemusím přemýšlet

V okamžiku, kdy přemýšlím o tom, zda jsem, neuvažuji o sobě, ale o klamné představě o sobě (3. osoba) Klíčovou otázkou je, kdo uvažuje. Zralejší mysl řekne moje mysl. To znamená 2. osoba (je to pojmenovaný tvar)

Jakákoli představa, která nás rozhazuje = odtahuje nás od nepřerušovaného štěstí, tzn. vyvolává klamný pocit ať už negativní nebo pozitivní, se dá přijmout.

buď hlava říká „to se dá přijmout“ nebo se brání „tohle nikdy nepřijmu“

v druhém případě je podkladem tvrzení důvod, neboli další představa, která se dá přijmout.

věnovat pozornost něčemu jinému než 1. osobě (já), znamená žít v nepravdě (v představách)

představy jsou nutně spojené s prožíváním střídajících se příjemností a nepříjemností

Pokud mysl tvrdí, že ani ta se nedá přijmout, pak je tu další podkladová představa, která se dá přijmout.

Přijmutím představy, přestává být „pravdivá“ myšlenka tendenční, tzn. stává se nepravdou a proto jí individuální mysl již více nevěnuje pozornost.

  • vše, co má jméno a tvar, bylo někdy stvořené
  • co bylo stvořené, musí nevyhnutelně zaniknout
  • co bylo stvořené, má i svého stvořitele
  • stvořitelem představy je mysl (mysl myslí myšlenky)
  • kdo si uvědomuje myslící mysl?
  • kdo/co, kdy, kde je absolutní (nestvořený) stvořitel?

co je v lidském životě (v individuálních představách) trvalé, všem společné, neměnné, časem a kýmkoli nedotknutelné a prosté všech myšlenek – forem a tvarů?

všechno je otázkou pozornosti

představy, kterým věnujeme pozornost sílí – stávájí se pevnější subjektivní pravdou

podklad říká vždycinky ANO

tzn. jako individualizovaná vědomí (ega) máme možnost prožívat cokoli

Protože mysl je logická – všechno má svůj řád a pořádek, nemá smysl věnovat pozornost blábolům o energiích, dimenzích, bytostech. Tyto objekty mysli, stejně jako jiné nás jen odvádí od sebe sama. Jsou zavádějící. Nicméně, chceme-li si hrát na to, či ono, pak je jedno, čemu věnujeme pozornost. Mysl zraje zážitky (ne teoretickými znalostmi), takže život je vhodné prožívat na plné pecky.

Souložte, chlastejte, hrajte si, radujte se, přejídejte se, buďte zdraví a nemocní, dělejte vše, co uznáte za vhodné. Až se všeho nabažíte, otevře se vám cesta k nepřerušovanému štěstí. K sama sobě.

„Milovati budeš Pána Boha svého ze všeho srdce svého,
a ze vší duše své, a ze vší síly své,
a bližního svého jako sebe samého.“
„To čiň a živ budeš.“

Evangelium podle Lukáše 10,27–28