Diagnóza z pramínku vlasů

article296.jpg

Diagnóza z pramínku vlasů


Článek z archivu českého Klubu Psychotroniky a UFO, badatelské organizace, zabývající se anomálními jevy.
FAKTA-X – AUTOMATICKÁ KRESBA


„Psychoenergetická způsoby diagnostiky a léčby patří mezi tisícileté praktiky lidového léčitelství. Osm let jsme na našem pracovišti ověřovali jejich existenci a zamýšleli se, jak je využit v praxi," — uvádí výsledky výzkumné práce svého pracoviště primář MUDr. LUBOMÍR OLIVA, vedoucí lékař interního oddělení nemocnice s poliklinikou v Hustopečích u Brna. Posluchárna Vysoké školy chemickotechno­logické v Praze, kde oponentní řízení probíhá, je zaplněna do posledního místa… Možná se vám to nechce věřit, ale několikaletá spolupráce lékaře se senzibilem, jímž je v tomto případě Karel Kožíšek (malíř, s nímž jsme vás seznámili v č. 22 našeho magazínu), přinesla prokazatelné výsledky. Letos 10. října byly v Praze úspěšně obhájeny, stejně jako už dva předchozí experimenty z křehké oblasti psychoenergetiky v roce 1985 a 1988. Pan Kožíšek ovšem neměl tentokrát pacienty ve své blízkosti. Kreslil a určoval diagnózu nemocných na dálku, ze zaslaných ústřižků vlasů nebo písma.

„S panem Kožíškem jsme začali spolupracovat v roce 1987," vzpomíná primář Oliva, kterého jsem navštívila na jeho pracovišti v Hustopečích. „Sám nás tehdy navštívil, zda by si nemohl některé věci ověřit. Dal jsem mu k tomu možnost, kdykoliv potřeboval. Když se jeho diagnostika v kresbách zdokonalovala, dohodli jsme se, že to zkusíme na dálku. Že bude dostávat od našich pacientů rukopisy, později ústřižky vlasů. A tím to vlastně začalo. S námi, s internou, spolupracovala také chirurgie, porodnicko-gynekologické a dětské oddělení. Pacienty jsme rozdělili do dvou skupin. Jedni napsali jednoduchou větu, pod níž se podepsali, od druhých jsme získali ústřižek vlasů. Zdravotní sestra vkládala jednotlivé rukopisy nebo ústřižky vlasů odděleně do obálek, obálky popisovala kódovými čísly a adresou malíře. Odesílala je poštou a vedla o nich evidenci. Malíř kreslil k rukopisům nebo ústřižkům vlasů obrazy, stručně je komentoval a odesílal zpravidla ve dvoutýdenních intervalech zpět. Kresby jsme potom porovnávali se záznamy v chorobopisech a hodnocení vpisovali na zadní stranu kreseb. V komentáři ke kresbám malíř jmenoval nemocné orgány, končetiny, klouby, nebo uváděl údaje orgán neurčující, jako například „trávení„, „střevní potíže“, „vysoký krevní tlak", „záduch", „astma", „choroba krve", „anemie", „omezený pohyb", „ochrnutí„, „úraz“ atd. Postavy zakreslené ve spirále nekomentoval nebo je popisoval slovy: „odchod", „je odvolán", „je mrtev", „není„, atd. U výrazu odchod uváděl někdy přibližně datum úmrtí. Z původně vybraného souboru 296 pacientů a 315 obrazů jsme vyhodnotili 282 obrazů od 263 pacientů. Věkové rozmezí od 2 do 90 let, věkový průměr 53 let.“

Malíř tedy tyto pacienty neznal, nikdy je neviděl, nic o nich nevěděl?

„Měl těžký úkol. Neznal nejzákladnější údaje, nevěděl, zda kreslí chlapce či starce, mladou ženu nebo stařenu. Pohyboval se v rozpětí 120 až 130 základních diagnóz Mezinárodní statistické klasifikace nemocí a množstvím kombinací mezi nimi."

Čtenáři jistě netrpělivě čekají na výsledek…

„Pokud jde o jednotlivé diagnózy, shodl se malíř v první skupině 257krát se stavem pacientů, to je v 64,1 procentech případů, v druhé skupině 319krát, tj. v 69,2 procentech případů. Při celkovém hodnocení vychází shoda v první skupině na 60,3 procenta, v druhé na 69,9 procenta. Což je vysoký úspěch."

Co říkáte automatické kresbě pana Kožíška?

„Domnívám se, že sklon k automatické kresbě v jistém smyslu má každý z nás — mám na mysli automatické, bezmyšlenkovité čmárání po papíře, které známe třeba ze schůzí… Člověk tak vytváří nejrůznější obrazce a tvary, od jednoduchých až po složité — psychologové prý z nich umí číst. Každý z nás může také napsat báseň, je ovšem otázka — jakou. Kresba pana Kožíška je vrcholem automatické tvorby, úžasně dokonalá, kultivovaná, jeho kumštýřství naši spolupráci daleko přesahuje. To, co jsme společně dělali, je vlastně jen malým výsekem jeho činnosti — schematicky nakreslená lidská postava a v ní vyznačen nemocný orgán. Podívejte se tady na ten obraz, je to hlava symbolizující Krista," ukázal primář Oliva na obraz, visící na stěně jeho pracovny, dar pana Kožíška. „Je to nádherné, dokonalé, navíc nakresleno během několika vteřin a jediným tahem. K tomu připočtěte jeho schopnost vidění bez ohledu na vzdálenost a čas do lidí, věcí, dějů a jejich vnitřních i vnějších souvislostí… Myslím, že tady vstupuje do hry podvědomí, v němž, na rozdíl od vědomí, které neví nic nebo jen velmi málo, je uloženo všechno… Tato schopnost Karla Kožíška ve spojitosti s kresbou je zřejmě jev zcela unikátní. Když se na světovém léčitelském kongresu letos v lednu zmínil ředitel Psychoenergetické laboratoře ing. Grešík o našem diagnostickém a léčitelském experimentu a předvedl nějaké diapozitivy, vzbudil mimořádný zájem. Nikdo na tomto kongresu o něčem podobném nevěděl."

Schopnost určovat místa na povrchu těla, odpovídající postiženým orgánům však není tak vzácná…

„Ano, mentální diagnostika v této podobě je běžnějším jevem a lze ji také v praxi využít. Je výhodné, ovládá-li ji lékař nebo zdravotní sestra, což můžeme z vlastní zkušenosti potvrdit. Je to metoda velmi rychlá, v rukou zkušeného netrvá déle než několik desítek vteřin. U některých nemocných orientuje diagnostické úsilí, přispívá ke zkrácení diagnostického procesu a tím k účelné a včasné terapii. Při preventivních prohlídkách může upozornit na poruchu, která se dosud neprosadila do subjektivního stavu, nevyvolala změnu v klinickém obrazu, laboratorních zkouškách, ani v orgánové struktuře. Doména senzibila — diagnostika i léčitele je v oblasti bioenergetické a regulační, zatímco lékař se pohybuje s jistotou tam, kde došlo k manifestaci nemoci, tj. na úrovni biochemické, patomorfologické a klinické. Oba přístupy by se měly vhodně doplňovat. Jeden druhým nahradit nelze."

Obávám se, že váš přistup k této věci je u lékařů spíše výjimkou než pravidlem, v každém případě však dobrým příkladem tolerance a uznání nevšedních schopností druhého člověka, který si „troufl" na doménu zdravotníků.

„Už jsem se zmínil, že máme osobní zkušenosti. Například výsledky léčitelského experimentu, obhajovaného v r. 1988. Tehdy jsme začali sledovat efekty mentální terapie, a aby to bylo věrohodné a prokazatelné, zvolili jsme si homogenní skupinu pacientů s vleklými bolestmi hlavy, kde jsme my, lékaři, nebyli příliš efektivní; pomohli jsme bolest farmakoterapeuticky dočasně potlačit, zmírnit, učinili jsme ji snesitelnou — ale potíží jsme pacienty nezbavili. Mnozí z vybraného počtu S3 pacientů trpěli bolestmi hlavy čtyřicet let, někteří už denně třeba deset tablet různých druhů léků. Pomoc léčitelů byla jednoznačně pozitivní. Téměř 60 procent pacientů bylo bolestí hlavy zbaveno s efektem trvalým po dobu jednoho měsíce — dál už jsme z časových důvodů pacienty nesledovali. Zajímavé je, že u většiny bylo zlepšení téměř okamžité — během jednoho setkání se senzibilem. Jen šest pacientů z uvedeného počtu zůstalo neovlivněno, u dvou se stav dále zhoršoval. Shodou okolností to byli právě zaměstnanci naší nemocnice, což našemu pokusu příliš dobrou reklamu neudělalo. Nicméně výsledky byly jednoznačně pozitivní a z toho vyplynuly některé návrhy, které jsme v onom roce adresovali vědecké radě ministerstva zdravotnictví. Kromě jiného jsme vyslovili názor, že těmito otázkami by se mělo zabývat oficiální pracoviště, neboť amatérsky ověřovat existenci a účinnost podobných jevů je náročné a časově vyčerpávající. Jsme také přesvědčeni, že lidé se schopnostmi mentální diagnostiky a léčitelství by se měli vyhledávat, měla by se jim poskytnout možnost vzdělání v oboru medicíny, měli by být uvedeni do praxe vedle lékařů. Ideálním stavem by byla spolupráce a kooperace, nikoliv konkurence. Pokud se však věci nechá volný průběh, dospějeme do vztahů konkurenčních, a to by bylo ke škodě."

Částečně jsme do té konkurence vlastně už dospěli. Podíl na tom má — kromě přístupu mnohých lékařů — také minulé období, kdy se o lidových léčitelích oficiálně mluvit ani psát nesmělo. Ne právě dobré zkušenosti se zdravotníky má i pan Kožíšek — vy jste samozřejmě výjimkou. Neradi prý uznávají přirozenou schopnost medicínsky nestudovaného člověka, a pokud z ojedinělé spolupráce vyplynul pozitivní efekt, připsali zlepšení zdravotního stavu nemocného změně nemocniční léčby…

„Myslím, že jako demokracii, se musíme učit i toleranci, umění uznat schopnosti druhého člověka, který nás v něčem převyšuje. Mohl bych mluvit o dalších zkušenostech s léčitelí, například v léčení zhoubných nádorových onemocnění, ve fázi, kdy jsme my, lékaři, byli takřka bezradní. Kdyby léčitel vstupoval do hry daleko dříve, a třeba současně s lékařem — proč ne — byly by jistě i jeho výsledky daleko úspěšnější. Proto pokládáme za prospěšné a také jsme to v závěru našeho experimentu navrhli, aby byly přednášky o psychoenerge­tických způsobech diagnostiky a terapie zařazeny do výuky na lékařských fakultách a postgraduálních lékařských kursech, aby byla vybudována pracoviště, která se jimi budou zabývat na profesionální úrovni a pracovní výsledky zveřejňovat, aby se vyřešila otázka vyhledávání nadaných žáků v oblasti psychoenergetiky již na gymnáziích a ti se pak vedli k zájmu o studium medicíny."

Obr. Hlava pacienta, který utrpěl mozkovou příhodu.
Obr. Mladá zdravá žena ve vyšším stádiu těhotenství.
Obr. Hlava pacienta v jaterním komatu — bezvědomí
Obr. Spirála Karla Kožíška, o niž jsme psali už v č. 22 našeho magazínu. Tedy — zázračná spirála, nabitá pravotočivou, kladnou, energií. Zájemci o psychotroniku, vyzkoušejte si ji. Případně vystřihněte a postavte na ni džbán s pitnou vodou…

Věra Rasochová

Ahoj na sobotu, 1990 ? data neuvedena