Deset dní ve tmě aneb kdopak by se ega bál

article177.jpg

UPOZORNĚNÍ

Text je roky starý a v nezměněné podobě. Tenkrát jsem byl velmi myslícím člověkem. Když si přečtu pár vět, musím se smát, jak jsem jsem byl naivní a nažhavený na neotřelé zážitky. Ale právě proto je text, myslím si, přijatelný pro všechny lidi, kterým to trošku pálí a mají chuť se trochu pobavit.

Tedy pohodlně se usaďte, čeká nás příjemný let do pohádky o buzení Šípkové Růženky.


Tento příběh se zrodil při mém pobytu ve tmě (22.12.2009 – 01.01.2010), který mi změnil celý život.

Od počátku roku 2010 jsem začal zažívat neuvěřitelné věci, kterým jsem nerozuměl a ani jsem je nedokázal pojmenovat, což poznáte podle textů, které jsem ponechal v původním stavu, bez doplňkových vysvětlivek. Všechno má svůj čas.

Své zážitky beru jako hotovou věc, a proto o nich mluvím otevřeně. Dost blízkých osob mi už řeklo, že kdyby mě neznaly, myslely by si, že jsem blázen :D Ale protože jsem je na osobní nebo pracovní úrovni nějakým způsobem zasáhl, neodsuzují mě, ale přemýšlejí, jestli na tom, co říkám, něco nebude. Ti vnímavější si sami některé věci vyzkouší a pak mám obrovskou radost, když mě bombardují oslavnými zprávami, že jim to či ono také funguje a že je to supr :o) Najednou zkostnatělý a omezující systém lidské mysli se hroutí, ego ustupuje do pozadí a začíná zázrak.

A tak se nám pomalu otevírají dvířka do nás samých. Dvířka k vlastnostem, které jsou nám přirozené, přestože v nás tisíce let spaly. Dvířka k multidimenzi­onálnímu světu jemných vibrací intuice, léčení, telepatie, jasnozřivosti, létání, radosti a lásky. To je náš pravý domov – svět bez hranic.

 

Úvod

Tak jsem tady. Sedím ve vlaku směr Ústí nad Orlicí, cpu se rádoby megaostrým megahamburgrem od BurgerKinga a přemýšlím, komu daruji misku zeleniny, kterou jsem k němu dostal jako přílohu. Hranolky totiž došly :( Normálně bych si takovou sračku nekupoval, ale čeká mě poměrně dlouhé období vegetariánské stravy a to pro mě, jako nulku krev, bude mít asi neblahé následky. Jsem zvědavý, jak vypadá masový absťák. Co s tím salátem sakra? Jestli tohle do sebe nacpu, tak budu vypadat jak veverka, která spolkla tabletu celaskonu. Jen ocásek mi asi nebude stát.

Po 25 letech se opět těším na Vánoce. Naposled to bylo asi tak v pěti letech, když jsem ještě věřil, že existuje Ježíšek. Akorát jsem nechápal, proč s ním otec musí vždycky tak dlouho klábosit, než nás pustí ke stromečku. Dnes se mi moc nedaří, ale jsou to samé maličkosti. Psychicky labilní spolusedící v autobusu, zmeškaný spoj… autobusák měl času dost, na Zličíně fungoval pouze jeden automat na lístky a ten byl obalený jak hrozen spěchajícími lidmi, metro mi ujelo akorát před nosem a dalšímu se nějak nechtělo a nechtělo přijet, vlak mi ujel také před nosem a navíc ty hranolky!!! Jak můžou ve fastfoodu dojít hranolky!!! Odpovím si sám. Buď je neschopný manažer a je mu zatěžko vyslat rychlou spojku pro deset pytlů do nejbližšího obchoďáku, nebo je neschopná firma a zakazuje distribuci jiných hranolků, než sama dodává. Osud mě testuje, je to jasné. Ale má smůlu. Má hlava je čistá, nikam nespěchám. Mobil, auto, papíry a jiné byrokratické kraviny kolem „firmy“ jsem předal na 11 dní kolegovi. Od chvíle, kdy jsem odložil mobil, se cítím lehký a v pohodě. Stres ze mě plynule odchází a já se těším na moji zamluvenou, malou, zazimovanou a absolutně světlanepropustnou chatičku kdesi v Orlických horách. Jen sem tam mi zavibruje levá kapsa nad kolenem, kde běžně nosívám mobil. To jsou teda tiky. Poslední záchvěvy pracovního zoufalství. Také se těším, až poznám Ondřeje… mého průvodce. Moc dobře si vzpomínám, jak jsem mu poprvé volal, jestli má ještě volný termín. Začal jsem standardně, vykáním s „obchodním“ přízvukem. Stačilo slyšet “ahoj Lukáši“ (psal jsem mu před tím maila) a hned jsem pochopil, že naše komunikace bude úplně přirozená, v pohodě a bez nějakých zbytečných formalit. Vykačka zemřela a přátelský duch zbylého rozhovoru dokonal své. Myslím, že bude zhruba v mém věku, má už rodinu a květnatou „duchovní“ historii. Do budoucna u mých řádků zapomeňte na nějakou církev, vyznání a jiné blbosti. I když budu pravděpodobně užívat slov podobné chuti, význam bude trošku jinde.

2× jsem přečetl publikaci Život ze srdce. Nejprve jsem sám přemítal, zda jsem se nezapletl s nějakou sektou, ale všechno je úplně jinak. Pokud mluvím o Ondrovi ve smyslu duchovním, mám na mysli člověka, který umí pracovat s vyššími vibracemi energie, o které se velice zajímá současná kvantová fyzika. Čeká mě pravděpodobně největší životní dobrodružství. Vstup do vlastního nevědomí. Nedokážu si představit, co mě v temnotě potká. Nikdo se na to nemůže připravit, protože žijeme hlavou, ale lidský účel je o srdci. Slibuji si od pobytu mnoho, i když bych asi neměl. Co bych opravdu chtěl, po čem skutečně toužím, je pohladit své vlastní srdce. Chudák už dostalo tolik ran od zlých, ať už v jakékoli podobě ziskuchtivých lidí a neschopných šmoulů, kteří nedokáží nést odpovědnost za své jednání a svá rozhodnutí. Ve skutečnosti ty rány dostává ode mě, resp. od mého mozku. Pohladit ho zatím nedokážu a cítím, že to není v pořádku, protože chátrá. Cítím, že bolí, že nepracuje, jak má. Chtělo by dovolenou, ale musí stále pumpovat tolik žluči, kolující v mé krvi. Pokud ho v dalších dnech nepohladím, budu alespoň doufat, že přijme tento odpočinek jako moji osobní omluvu a projevení úcty před mou pumpičkou. Snad se opět stane mým kamarádem.

Celý život hledám odpovědi na otázky, které jsou ve mně od pradávna. S nikým se o ně nedělím, nikoho se na ně neptám, protože bych dostal odpověď maximálně ve formě snůšek filozofických blábolů od teoretiků nebo od nábožen­ských fanatiků, kteří mají na všechno stoprocentní odpověď, přes kterou nejede vlak. Ale ten reálný důvod, skutečný prožitek, ta fyzická součást odpovědi, tu v mém okolí nenajdu, a proto cestuji pryč. Během četby Života ze srdce se mně začaly protínat věci, týkající se reinkarnace, duchů, dobra a zla, paralelních světů, magie, nesmrtelnosti, paranormálních jevů, léčitelství, telepatie aj. Všechno to jsou jednotlivé body skládačky, které zdánlivě nesouvisí, ale zatím mám pocit, že nejen že souvisí, ale mají naprosto totožný základ. A co je na tom nejlepší, nejsou vrcholem mozaiky. Vypadá to, že se dá dosáhnout ještě vyšších stavů. Jednou snad všichni pochopí, že MY je více než JÁ a hledání svého skutečného já je ve skutečnosti cesta propojení sama sebe se všemi a vším kolem nás. V životě ze srdce vidím věci, které přirozeně dělám, které tak vnímám, a přitom jsem dodnes nedokázal vysvětlit proč. Uvidíme, jak na to budu postupem času nahlížet. Mám diktafon a dvě sady náhradních baterek, tak doufám, že mé MTZ (materiálně technické zabezpečení) nezklame ;o)

 

Nultý den

Do Žampachu jsem dorazil kolem 15:30. Přestože jsem měl vytisknutou mapu, spoléhal jsem na svou vratkou paměť a vyrazil jsem naslepo směle vpřed v domnění, že cesta po směru autobusové linky je správná. Jaké bylo mé překvapení, když jsem po pár stech metrech dorazil do další vesnice. Je to jasný, stále se mi vede, maličko kufříkuji. OK, tak jsem si hrál chvilku na hrdinu a nevyplatilo se mi to. Vytahuji z kapsy mapu, provádím orientaci a hle, směr je špatný, ale pud sebezáchovy zafungoval. Mrknu do směru, kde by mělo být místo mého pobytu a nedaleko vidím dvě zahradní chajdy vedle sebe. To bude ono! Je čerstvě nasněženo, lehce mrzne, takže to mohu vzít na hulváta přes pole, podél potoka. Ve sněhu vidím čerstvé stopy vedoucí v protisměru. To bude patrně od mého předchůdce. Za chatkami vidím postavu v barevné pletené čepici, vyvíjející jakousi činnost a pejsana, který se s hrozným štěkotem valí ke mně. Je to malý chlupatý hafík, spolehlivý hlídač, který mi dává jasně najevo, že mě sice nekousne, ale tohle teritorium je jeho, takže pozor. Zpomalím a párkrát máchnu rukou, po které mi jeho vyceněné zoubky vyjíždí. Myslím, že jsme se pochopili, že nejsem hrozba, a to už přichází pán zhruba 35–40 let, s upřímnýma, veselýma očima a s úsměvem na rtech. „Ahoj, ty jdeš do tmy co?“ Podal jsem mu ruku. „Ahoj, Lukáš.“ „Ahoj, Ondra.“ „Tak pojď, toto je místo tvého pobytu.“ „Cože jsi dojel takhle na Vánoce?“ „Víš, já svátky nějak moc neslavím, jsem příznivcem spontánních Vánoc, třeba v červenci. Navíc je mám spojené se stresem, když jsme byli malí, tak otec vždycky trochu nervil, takže nemám Vánoce spojené s dobrými zážitky. Přítelkyně mi odjela, ideální čas na temnotu. Hrozně se na to těším.“ Dovedl mě k chatce a pustil mě do předsíňky. Oklepal jsem sníh z bot a vlítnul do ní jak svině do ruksaku. Až když jsem mrknul, že Ondra sundavá svou obuv venku, honem jsem rozmotal tkaničky a přemýšlel, kam boty odhodím. „Ukaž, strčíme je sem, aby se ti nepletly.“ Čapnul je a nacpal do mezery vedle toalety. „Batoh nevím, kam dáš, ale můžeme posunout tenhle stolek (ve skutečnosti dřevěná deska 50×30 cm na 15 cm špalíkách), na který ti budu dávat každý den mezi dvanáctou a druhou dvě porce jídla a čaj.“

Zahodil jsem batoh, nahlédl do vedlejší místnůstky a začali jsme se seznamováním s prostředím a režimem. Šlo o zateplený zahradní domek zhruba 3,5×3 metru, jehož součástí byla předsíňka 1,2×3 metry. V předsíňce se jen tak tak na délku vešel suchý záchod, bidet, umyvadlo a sprchový kout. Nad záchodem a bidetem visel bojler. Nad umyvadlem zrcadlo, do kterého můžete nahlédnout před a po proceduře. Během pobytu si akorát říkáte: „Doufám, že v tom zrcadle nic neuvidím.“ Ještě mezi sprchovým koutem a stěnou byla minipaletka na kastrůlky s jídlem. Nad paletkou visely dvě poličky, na kterých byly různé energetické obrázky, studijní materiály a CDéčka s texty Lyricusu a aktivační hudbou pro tělo a duši. Pravidla zněla jednoduše: do záchodu čůrat jen výjimečně, čůrat do bidetu, kde se dá natáčet i voda na pití, nádobí raději nemýt, protože by zbytky jídla mohly ucpat odpad, a po vysprchování pustit větráček vedle záchodu, aby se odvětrala vlhkost. Jinak záchod byl fakt vychytaný. I když byl větráček vypnutý, veškeré zápachy byly automaticky odtahovány komínem ven… chytré.

Po omrknutí předsíňky jsme se přesunuli do vedlejší místnosti aneb mého meditačního doupěte ;o ) Hned jak jsme vstoupili, Ondra si všiml pavoučka, který se snášel ze stropu přímo k našim nosíkům. „Hele pavouček.“ „Pavouček nevadí, nechám si ho tady pro štěstí.“ … to jsem však nedomyslel, protože jsem ho po zhasnutí hned smetl xichtem. Místnost o rozloze 2,3×3 metry byla lemována z jedné strany postelí a z druhé strany dvěma karimatkama na sobě. Na nich ležely tři pohankové polštářky a chlupatá deka. Jistě si každý z Vás dokáže představit, že více místa na zemi nezbylo. Jen malá mezera na šířku dveří, které se otevíraly směrem dovnitř. Na protilehlé stěně věšák na oblečení, dvě poličky a elektrické topítko. Na vyšší poličce ležel mp3 přehrávač, „nabíjela“ se zde voda v malé plastové láhvi, za ní stála miska s jablky a miska s ovesnými vločkami. Ze všech elektropřístrojů byly vyjmuty diody, takže tma byla zaručena. Ještě bych zapomněl. V obou prostorách byla lampička a v obytné místnosti navíc minisvětýlko na zahájení přechodu z temnoty do světa, jak ho známe. Bylo to skromné, ale plně dostačující. Hlavně že tu nebylo moc věcí, o které bych se mohl ve tmě přizabít. Přivítal jsem, že nedřu strop hlavou. Dokonce jsem mohl, i při mých dvou metrech, maličko zvednout ruce :D Dveře do chatky jsou dvojité, mezi nimi je ještě deka a to hlavní, jsou odemčené, takže může kdokoli kdykoli utéct (pokud to psychicky nezvládne).

Po vyřešení provozních záležitostí jsme s Ondrou přešli k vlastnímu pobytu. Z Ondry lezou samé zajímavé věci. Dělá to už nějaký rok a rukama mu prošla spousta lidí. Reakce na tmu jsou prý různé. Dá se to shrnout tak, že nejhorší to mají egoisti a lidé s fóbiemi. Podle Ondry všechny strachy mají jediný kořen a to je strach ze smrti. Sám si myslím, že se mě to netýká (tohle jsem si vyřešil už v armádě, kde mně začalo být vše ohledně mého života úplně jedno), nic ale neříkám, protože si to zatím myslím. Uvidíme, jestli si lžu do kapsy, nebo ne. Hlavně nic neplánovat, nepřemýšlet, vše přijde samo ve správný čas. Prý se tu objevují jedinci, kteří mají rozepsaný pobyt den po dni, ale tak to nefunguje. Pak jsou zbytečně zklamaní, že něco nestihli nebo tak podobně. Zajímavá byla i jeho zmínka o duchovních kapacitách, které ve tmě totálně vyhořely. Spousta lidí, kteří v duchovním světě a meditacích něco znamenají, musela pobyt předčasně ukončit, protože si tu díky svému egu připravili takové peklo, že to nebyli schopni ustát. Nerozebíral jsem to, ale po deseti dnech ve tmě věřím, že se tu člověk může setkat s čímkoli. S nejhorší vidinou, se svým největším strachem, se smrtí, prostě s čímkoli. A je to takzvaně na posrání, protože tady neutečete, není kam, jen pryč ze dveří, ale to je prohra. Nejzajímavější na tom všem je, že tu bojujete sami se sebou. Se svými „duchy.“

Přiznal jsem se Ondrovi, že jsem materiální masožrout a že největší očistec pro mě bude asi jeho strava. Usmál se a řekl, že on také není úplný vegetarián a že měl v životě krásné období, kdy se živil jen plody. Jenže začal mít problémy s teplotou, tak si musel sehnat slaninu. A jednou za čas, na podzim, když na něj přijde zima, jí prostě musí pokousat. Vegetariánskou stravou se živí, protože ho neucpává při meditacích. Že nejsem duchovní, také nevadí. Naopak, je to prý mnohdy lepší. Přede mnou tu byl kluk, který prý byl megaduchovní, prý žádný stres, pohodový život i životospráva. A první tři dny tu prospal jako spousta jiných, protože tělo to prostě potřebovalo. „Buď v klidu, dělej věci, které se ti zrovna chce dělat, tělo si samo řekne, co potřebuje. Nic si neplánuj a nic neočekávej. Jinak většině lidí tady funguje standardní biorytmus, takže v noci spí a přes den meditují."

Když jsme dopovídali, řekl, ať si vybalím a povleču, že mi zatím donese jídlo, a pak to bude už jen na mně, kdy si zhasnu. „Jaké budeš chtít porce?“ „Nevím, když sportuju, tak toho sním dost, ale tady si to neumím představit, tak dones standard a já si když tak řeknu.“ „Budeš chtít dneska oběd i večeři?“ „Večeře bude stačit, nebudu ti lhát…“ „Ty máš plný batoh masa?“, zacenil na mě zuby. „Ne, to ne, ale nacpal jsem se v Praze, když jsem čekal na další vlak a je mi ještě teď špatně…“

Přivezl jsem si spacák, tak jsem nacpal peřinu s polštářem za postel a povlečení na poličku a jal se vybalovati. Vtipně jsem zjistil, že mám pouze jedno triko, takže si to tu zpestřím velkým prádlem. Já vím, co udělat pro nevšední zážitek. Ale to náhradní tričko tak krásně voní, že možná těch deset dní vydrží ;o) … co si to nalhávám. Snad to bude stačit vyprat jen jednou. Ondra donesl první porci jídla. Je to zeleninový vývar na základně čočky plus všechno ostatní, co člověka napadne. „Donesl jsem ti ještě čaj, zítra ti donesu s jídlem další.“ „Jo, dík, ale čaj nechci. Je tu teplo, voda stačí. Tenhle vypiju a termosku ti zítra strčím ke kastrůlkům.“ „Tak jo, kdyby byla změna, tak si řekni.“ „OK.“

Dovybalil jsem, připravil nějaké sušenky, co jsem si přivezl, a čokoládu na poličku vedle jablíček. Také plechovku piva, se kterou jsem měl velké meditační plány. Okouknul a zaměřil jsem ještě naposledy prostory a ovládací prvky a zhasnul. Jídlo sním  potmě, třeba mi to bude víc chutnat. Nečekal jsem to, ale chutná vážně dobře i bez masa. Je to jasné, Ondra je kouzelník. Takového blafu bych se v životě dobrovolně nedotkl a tady nad tím slintám.

Jakmile se zhasne, rozplynou se všechny vize o snadnosti provádění běžných činností ve tmě. I když jsem na malém prostoru, začíná boj s orientací aneb ohmatáváním vpřed. Hlavně se nikde nerozbít. Mám pocit, že všechno vidím, ale když se chci dotknout futer, které vidím, tak tam nejsou. Moje hlava se už zkamarádila s bojlerem nad záchodem a poličkami vedle sprchy. Ještě, že necítím bolest a dneska jsem si předsevzal, že budu v klidu. Fuuuck! Do čeho jsem se to navezl! Zítra tady najde moji zdechlinu s omlácenou hlavou a silným krvácením do mozku. Zjišťuji, jaký je problém nacpat CDčko do přehrávače… to je nářez. Člověk tady začíná úplně od začátku. Hledá věci, o kterých si myslí, že ví, kde byly, a ono ne, teď teprve vím, co je to tápání ve tmě. Ne, že bych to na cvičáku nezažil, ale tam je aspoň prostor. Ještě že netrpím klaustrofobií… to by mně to tady už taky pěkně smrdělo :)

Dorazil jsem unavený a myslel jsem, že hned po příchodu zalehnu, ale najednou se cítím nabuzený, plný energie a vůbec se mi nechce spát. Na chvilinku jsem zapochyboval, zda mé rozhodnutí k pobytu bylo správné, pomyslel jsem na Verču jako na jediného člověka na světě, který mě alespoň maličko chápe, a hrozně se těší, že vylezu z budky trošičku „lidštější“.

Odhadem do 23:00, jsem poslouchal různá CD s meditační hudbou i se čtenými texty, abych zjistil, jaký tu mám repertoár. Je mi jasné, že první dva dny se stejně nic dít nebude, tak můžu surfovat v CDčkách, než tělo ze sebe odhodí světlo, které si s sebou přineslo. Při nahrávání jsem zahlédl jakoby minisvětélko uvnitř přes ďouru na sluchátka v diktafonu. Ono to fakt svítí, i když je pasivní. No nic, zde poslouží má skvělá hnědá kobercovka. Dvě vrstvy a neproklouzne ani foton. Problém odstraněn, kutil Tim by záviděl. Začínám pomaličku usínat. Objevují se první vidinky s otevřenýma očima. V první jsem si hrál se stíny a v druhé s barevnými fleky. Jasně, že nešlo o reálné vidiny. Spíš doznívání světla v očích. I tak to bylo docela zábavné.

 

První den

První probuzení jsem zahájil maličkou kosičkou. Ne, že bych ukradl smrti jídelní příbor, ale před spaním jsem vypnul topítko a to byla chyba. Trochu mě bolí záda, jinak se cítím pěkně vyspinkaný. Mohlo by být tak kolem sedmé hodiny, ale netuším. Povylezu ze spacáku a pustím topítko na plné pecky. Nechci, aby mi přimrzly nohy k podlaze, tak se chumlám zpět do mého textilního domečku a čekám, až mi potní žlázky oznámí, že nastal čas podívat se, zda v mé budce vysvitlo sluníčko. Jak bych dneska zahájil? Včera jsem objevil taneční CD pro tělo. Něco na principu, že tělo poslouchá hudbu, samo tancuje a až pak předává ozvěny mozku. To bude ono! Ideální zahájení dne. A už se vlním v rytmu songu, který nemá se standardním formátem dnešní hudby nic moc společného. Asi u šesté písně se začínám nudit. Nebudu se přemáhat, tělo si řeklo samo. Vydávám se hledat sprchu v očekávání, že se přes noc neztratila. Ne, neztratila, je to dobré. Osuška přehozená přes rám se také neztratila, takže tu skřítky nemám a zloději tu asi také nebloudí ;o) Po sprše posnídám jablko, trochu vloček a ještě vlažný čaj. Mám tolik času. Nekonečně mnoho. Snídám pomalinku. Na ohryzku nezbyl už ani jeden milimetr krychlový dužiny. Polykám i semeno :D … to mi moc nechutná… je lehce mandlově nahořklé. Vychutnávám si vločku za vločkou. Prostě paráda. Tak jednoduchá a rutinní věc se stává příjemnou až obřadnou. Cítím klid a mír v celém těle.

Dopoledne jsem strávil opět posloucháním CDček s mezerami. Když se mi to líbí, poslouchám, když chci klid, čučím do tmy. Začínám mít podezření, že je něco špatně. Ondra se asi ztratil. Nebo na mě zapomněl. Sedím tu snad už deset hodin. Mám hrozný hlad. To není možné. Navíc od včerejšího večera do teď „foukám“ ten vývar. Tělo to neumí zpracovat. Tak jak to vonělo, když to šlo dovnitř, tak naprosto stejně to jde i ze mě. To se mi ještě nestalo. Zobnu další jablko. Co dál? Zkusím něco kreativního. Složím Ondrovo klukovi parník z papíru. To jsem dělal naposledy na základní škole. Hlava vzpomíná a říká, co by měly ruce dělat, ale ruce nevidí a hrozně se s tím perou. Tak, povedlo se. Ještě že ho nevidím… i když na omak se zdá být v pořádku, až na jeden malý kousek. Co teď. Zkusím ho vymalovat. Parníky maj přece proužky na komínech a nějakou čáru ponoru. Jo, a taky okýnka. Snad to bude zhruba v jedné rovině. Ondra pořád nikde! Sakra, sakra. Já tu chcípnu hlady! Co teď? Provedu tunning parníku a ohýbám jeden roh směrem do paluby. Jo, teď bude dokonalý. Doufám, že mu je max. 5 let, jinak budu za blbce. Házím termosku na paletku do předsíně vedle kastrůlku, na ni parníka a čekám, že se Ondra objeví každým okamžikem. Zajímalo by mě, jestli Lyricus vnímá všechno živé v jedné rovině nebo jestli si také nalhává jako třeba křesťani, že člověk je jediné stvoření s duší a nad něj není. Ondro kde jsi? Nudím se, střídám postel s karimatkou, sem tam protáhnu šlachy, mozek mám vypnutý, ale podvědomě se těším na mléčnou záři kolem mého těla a přemýšlím, jaká představa se mi zhmotní. Ale pozor, nenásilně… jako že vůbec nepřemýšlím ;) mám hlad, tak jsem zobnul dvě jablka a nějaké sušenky, co jsem si přivezl.

Po dalších x hodinách je tu jako na koni. Ťuk, ťuk, ťuk. „Jo, pojď dál.“ Jakmile otevřel dveře do budky, začalo lehce prosvítat světlo ve spárách dveří z předsíňky. Okamžitě jsem zavřel oči, abych si nezrušil feeling z temnoty. „Ahoj, tak jak se ti daří.“ „Jsem v pohodě, mám hroznej hlad. Nevíš prosím kolik je přibližně hodin?“ „Bude půl jedné.“ „Cože?" Krve by se ve mně nedořezal. Kdy jsem teda vstával a jak dlouho jsem spal? Cítím se, jako by mě někdo praštil palicí po hlavě. „Dneska jsem ti přinesl pohankovou kaši s čočkou. Máš na tom hozené kysané zelí, je dlouhé, tak ho budeš muset jíst asi rukou. Vařila přítelkyně a udělala ti znova čaj, chceš ho?“ „Jo, nech to tady, něco vypiju, ale voda fakt stačí.“ „Kolik je tomu tvému klukovi?“ „Em, sedm.“ „Hm, tak nic, jsem mu udělal parník, ale už je to velký kluk, tak s tím můžete třeba zatopit.“ „No parníku jsem si všimnul, ono se mu to bude líbit. Budeš něco potřebovat?“ „Ne, ale možná bych měl jeden dotaz. Mají zvířata a stromy duši?“ „Samozřejmě, všechno je propojené. I neživé věci jako třeba kámen, ale ten je na úplně základní úrovni. Je však energetickou součástí celku.“ Byl jsem spokojený. Ondra mi řekl to, co odjakživa vnímám. „Chceš říct vtip?“ „No třeba.“ „Baví se dvě planety a jedna se u toho pořád ošívá. A ta první se ptá, co jí je? Ále chytla jsem lidi.“ Ondra na to: “Cože? Kopla jsem lidi?“ Jsem vlastně neřekl, že se bavíme přes zavřené dveře. „Ne ne, chytla jsem lidi.“ „Hm, aha.“ „Jsem maličko přemýšlel nad tím, co jsi včera říkal s tím tvým otcem. Možná by ses mohl zkusit zasoustředit na odpuštění. Tak ať se ti daří.“ Sakra, tak teď nevím, jestli jsem ho tím vtipem neurazil, ale člověka jako on bych urazit neměl, teda pokud žije, tak jak žije. Taky neví, že s otcem to mám vyřešený. Nemám s ním problém. Akorát mám problém zlikvidovat špatné vzpomínky, ale neukazuju si v nich na osoby s nějakou nenávistí. Všichni se učíme a všichni rosteme.

Odpoledne se mi začala motat hlava. Necítím se vůbec unavený, tělo si to užívá. Je tu naprostý klid. Jak vně, tak uvnitř mého těla. Nevyplavují se mi žádné vzpomínky, myšlení, projekty. Chci tomu dát hladký průběh a vypadá to, že se mi v tomto ohledu daří. Před chvílí jsem cvičil nějaké posilovačky. Přivezl jsem si sem nějaká zranění a doufal, že se mi dají dohromady, ale myslím, že to byl omyl.

O pár hodin později začínám přemýšlet nad tím, jak to tady fyzicky zvládnu. Válím se tu jako prase! Jednou na břiše, pak na zádech, jednou na jednom boku, jednou na druhém. Za chvíli se půjdu vyspat a asi přelezu na karimatku, protože tohle je prostě nehumánní. Po těch deseti dnech budu mít proleženiny!!! Postel je tvořena dřevěným rámem, v kterém je polystyrenová deska a na tom 5 cm molitan. Něco mi na ní nesedí, protože normálně jsem schopný spát na zemi bez karimatky, ale tady cítím svou poškozenou­ páteř.

Učinil jsem jeden ze zajímavých objevů. Když rozlepujete čokoládu milka-trio, tak při rozlepení dochází k miniemisi fotonů. Nejdříve jsem si myslel, že je to vlčí mlha, ale je to tak. Po délce jednoho trhu se vždy objeví sotva znatelná světelná čárka.

Pro srdce to jsou tady hotové lázně. Úplně mě přestalo bolet. Cítím se fakt perfektně, nezbývá než se vydat do světa spánku.

 

Druhý den

Fuuuck, dnešní noc byla hrozná. Děsně mě bolí záda, už nevím, jak si mám lehnout. Na chvilku jsem se přesunul na karimatku, ale vůbec to nepomohlo. Netuším, kolik je hodin, mám pocit, že jsem zaslechl auta, tak snad už bude k ránu. Mozku chybí světlo a vědomí, kolik je hodin. Měl jsem asi 3 živé sny. Ten poslední byl tak živý, že bych přísahal, že jsou tady okna se záclonkama a že normálně vidím svítání. Dal bych za to ruku do ohně. Když jsem pootevřel oči, tak jsem to světlo opravdu viděl. Až když jsem se probral úplně, jsem zjistil, že jsem stále ve tmě. Jinak jsem měl několik jasných pohledů na hodiny. Všechny ukazovaly kolem půl deváté. Ještě jsem měl sen, že jsem hrál florbal s holkama a chtěly mě jako brankáře. Taky jsem tam viděl Šárku (cvičitelka gymnastického oddílu Flik-Flak Plzeň). Ta nás učí salta. Také jsem měl milion pohledů na různé stopky. Všechny ukazovaly jiný čas. Jedny ukazovaly 20:něco, jiné 04:něco. Začínám cítit, že na mě něco leze, tak snad tu neonemocním. Musím začít víc pít. Hlavně vodu. Mimochodem ten druhý čaj je snad z divokého kmínu. Ne, že by se mi po něm zvedal žaludek, ale po každém doušku se mi zkroutí nehty na nohou.

Mimochodem dneska mě probraly myši, které tady žvýkají polystyren v podlaze. Mám pocit, že už se prožraly přes podlahu a žerou mi tu baťoh… nebylo by to poprvé a myslím, že ani naposled. Poslední věc, která by mě tu chyběla, je, aby mě tu ještě pokousala nějaká krysa :D

Jsem po ranní sprše a už to začíná. Mozek mi začíná vynechávat. Už jsem to začínal cítit včera večer, ale teď to jede. Orientační schopnosti jsou úplně v prdeli. Načapám stěnu, trošku se otočím a najednou netuším, v jaké jsem poloze. Vůbec nevnímám pravé úhly jako předtím. Geometrická mysl je v hajzlu. Málem jsem vypadl ze dveří chatičky. Zvládl jsem se omlátit o všechno, co tady je. Jsem schopný napálit do stěny, na kterou jsem před sekundou sáhl, a snažím se jí vyhnout. Když se předkloním, mám pocit, že chodím i nahnutý do strany. Jsem zvědavý, jak to bude pokračovat. Soustředěnost je pryč a já se začínám pomalu modlit, abych se tu sám neumlátil. Jinak mám pocit, že vidím. Otevřu dveře od sprchového koutu a vidím, jak se rozevírají. Utírám se osuškou a vidím, jak se vlní. Je to ale poslední boj mozku něco vizualizovat, protože když chci sáhnout na hranu, vždy se o kousek spletu. Jdu na snídani. Vločky a jablko nepočkají.

Dnešní den jsem zahájil poslechem sady básní, které by měly vyplavit pocity oddělenosti. Básničky byly super, barvité, koncepční, osobní, přírodní a duchovní a namluvil je Ondra. Jedna mě málem rozbrečela. Tuším, že se jmenovala Navždy. Jsou fakt hluboké a mě hrozně mrzí, že ještě nejsem na takové vizualizační úrovni, abych je viděl :(

Začalo mi blikat před očima. Mám pocit, že je to ve stejné frekvenci, jako má větráček na záchodě, ale možná je to jen náhoda. Když se zasoustředím, přestane to, ale pak to znova naskočí. Zatím nevím, co to je, ale tělo mi dává jasně najevo, že se mu tady nelíbí.

Na Ondru jsem dnes nečekal ani moc dlouho. Myslím, že jsem vstával kolem šesté hodiny. Proces ohlášení a vstupu byl po zbytek pobytu stejný, takže se už o něm zmiňovat nebudu. Jediný rozdíl byl ten, že jsem od druhého dne před Ondrovo vstupem začal zavírat oči, abych nepodváděl tmu. Dnes mám těstoviny se špenátem s hnusnou sójovou náhražkou masa, ale bylo to dobrý. Hlad je bestie.

„Jak to jde?“ „Jsem v pohodě, akorát mi hrozně bolí záda. Chybí mi pohyb. Nejsem zvyklej polehávat a posedávat a vůbec se válet. To mě zabije.“ „Víš, pokud dokážeš zaktivovat vibraci vděčnosti, tak ta je tak silná, že dokáže umlčet každou bolest.“ „Ještě jsem ti chtěl něco říct k tomu včerejšímu vtipu. Všechno co je tu kolem nás, je vlastně jedna věc, která existuje v jednom souladu. Tak jsem ti chtěl říct, že ten tvůj vtip se mi nezdál vůbec vtipný.“ Maličko jsem se zastyděl. „Víš, nechtěl jsem tě urazit, říkal jsem ho jako normální 3D vtip, takže jestli se tě to dotklo, tak je mi to líto.“ „Ne v pohodě, jen jsem ti chtěl k tomu něco říct.“ „Tak ať se ti daří.“ „Jo jo, ahoj zítra.“

Už jsem tady 48 hodin. Opět jsem si zatancoval. Dnes jsem to vydržel minimálně 30 minut a pak jsem se krásně protáhnul. Stále nic, spíše mám tendence se vracet do reality. Bavím se krkáním do prázdnoty mé obytné místnosti. Ne že bych se musel snažit, to jídlo mi fakt nesedí a hledá si cestu ven. Už samo o sobě je vtipné, jak se tu násobí vtipnost chlapských (dětských) vtipů.

Je večer a já měl v polospánku (s otevřenýma očima) vidinu krásné mozaiky se čtvercovým motivem nad sebou. V každém čtverci jiný objekt. Celé to mělo šedivé barvy se světlými okraji, takže to bylo krásně vidět. Mozaiku jsem si prohlížel poměrně dlouho, dokud mi zase nezačal hrabat mozek na plno. Krásný začátek. Je tu jedna věc, která mi ruší meditace a snění a to je velmi hlučné cvaknutí topítka při zapnutí a vypnutí. Dneska si hodím karimatky na postel a uvidíme, co to provede s mojí páteří, a vůbec, dneska je Ježíšek a já neviděl žádné zlaté prasátko, i když bych tu maso hledal asi tak 300 tisíc let!

 

Třetí den

Dnes jsem se probral s blikáním. Vůbec netuším, kolik je hodin, ale myslím si, že je hrozně brzo, protože nevnímám auta. Někde jsem čítal, že po dvou dnech už člověk ani neslyší, co se děje mimo. U mě to rozhodně neplatí. Spíš začínám být bystřejší, protože tonoucí mozek se každého podnětu chytá. Tento stav mi vydržel až do konce pobytu.

Měl jsem divný sen. Byl v něm i Jack Nicolson. Sen byl v pohodě, v přátelském duchu jsme si rozkrájeli prsty na nohou asi na 3 nebo na 4 díly a pak jsme to někde na jeho zahradní párty ukazovali. Místo kostí jako bychom měli nitě. Nebolelo to, ale bylo to divný.

Orientace se stále zhoršuje, ale dá se to. Dnes jsem začal opět básničkami. Žádný řetězec vzpomínek mi to nestartuje, spíš přemýšlím nad tím, jestli je můj život dobrý a vnímám to tak, že ano, zejména ve smyslu neprospěchářského jednání. Svým způsobem jsem hrozně svobodný člověk a mám pocit, že mi přátelé tiše závidí. A aby se kryli sami před sebou, tak mě jakože nechápou a snaží se mi vnucovat své životní vzorce a priority. Rodina, stálé bydlení, stálá práce, vydělávat peníze, mít volné víkendy, třeba na nákupy v Olympii. Už několik let slýchávám z různých stran: „Jsi workoholik a blázen.“ „Chudák Verča, ta to s tebou nemá lehké.“ „Tak kdy do toho praštíte?“ „Vy neplánujete žádného špuntíka?“ … fyzické požitky, které mají udělat člověka jakože šťastného, ale pro mě je to všechno falešné. Vše co dělám, mě baví. Nekoukám na čas. Rád rozdávám radost a sbírám zkušenosti, proto dělám, to co dělám. Při tom všem vidím, jak mí nejbližší tuhnou, reznou a degradují. Propadávají se do vězení materiálního komerčního světa, systémů státu a vládnoucí elity. Zajímalo by mě, kdo z nich v poslední době něco sám vyrobil pro někoho, kdo je mu blízký. Neblázněte. Proč by dnes někdo něco vyráběl. Vždyť si všechno za pár šupů koupíte v hypermarketu. Nekoupíte, přátelé. Těch milion dárků, co jste si rozdali pod stromečky, jsou jen prázdné věci. Bez emocí, bez srdce, bez nápadu a bez skutečné lásky. To dnešní robo-člověk z nich udělal kvantitativní povinnost. Čím víc dárků nakoupíte, tím víc ukážete, jak máte druhého rádi. A tím víc si na vás namastíme kapsy…

Kdo z Vás odlil svíčku do jedinečného tvaru nebo vyřezal koníka, kdo poctivě nasušil přes léto bylinky, aby je mohl netradičně navázat, kdo složil báseň a kdo zahrál písničku, kdo se naučil kvůli svému blízkému třeba plést, aby mu umotal čepici i když třeba nepovedenou. Kdo dal dárek, který nikdo jiný nedostal a nedostane. Nikdo. A je to dobře? Je to hlavně úplně jedno. Je to každého věc, ale nikomu nepřísluší kritizovat druhé a vnucovat své vzorce priorit a snů. Až mi budete chtít příště něco vykládat o životě, vy strašně zkušení, zaručeně správně žijící lidé, zamyslete se, jestli Vám vnucuji, jak máte žít Vy. Přitom mějte na paměti, že Vás mám všechny rád.

Našel jsem „pracovní“ CD, kde jsou písně, které si může poslouchající vizualizovat. Vydržel jsem to 2 písničky… je to pěkné, ale hrozně namáhavé.

Já nešťastník jsem shodil flašku s vodou, takže mi nezbylo, než se pustit do praní trika, kterým jsem to vytřel. Nechtěl jsem to nechávat na ráno a do sprchy se mi už také nechtělo, tak holt v ruce. O tom, jak se lišácky pere tričko, Vám povyprávím v dalších kapitolkách ;o)

Vymyslel jsem vtip, který mě prostě tak nějak napadl, když jsem tak zoufale seděl v koutku a přemýšlel, co udělám se svými zády. Sám pro sebe jsem si říkal, že doufám, že mému vozítku duše (neboli lidskému tělu) brzy neupadnou kolečka. To byla první část, které jsem se od srdce zasmál. Pak jsem se pobavil navazující myšlenkou, že by mně mohla vyskočit i převodovka s motorem a v zápětí mě napadlo: hlavně aby mně neupadl vejfuk. A zde máme příklad, že všechno zlé je k něčemu dobré. Nejen sama tma, ale i fyzická bolest je kreativní.

Od rána mám hrozné blikání v očích. Dva žluté oblouky v hlavě nad očima. Jakmile začnu myslet na nějaké materiální věci (zapojím mozek), tak to přestane, ale pak se to vrátí. Ondra donesl oběd. Pověděl jsem mu první část vtipu (s těmi kolečky), ale očividně se nebaví. Vzdávám to. Na zítra si připravím oslavnou tématickou píseň „Už vypouštím dušičku“. Ta by mohla zabrat ;o) Dnes je k obědu rýže s dýní. Je toho kopec. Ten kastrol má snad kilo. Přecpal jsem se jako had. Je mi špatně a navíc blikání se stává intenzivnějším. Je to, jako bych se cpal na horské dráze.

Je večer, blikám celou dobu, motá se mi hlava a myslím, že jsem navždy oslepl na levé oko. Až teď to na chvíli zmizelo, těším se do postele, večeři jsem nezvládl, vyzobal jsem jen část suché rýže. Napadl mě další vtip, který Ondrovi raději říkat nebudu. Že srdce se šlo podívat do žaludku, aby zjistilo, co se tam děje. Mám tady na poslední den plechovku piva, tak jsem se hned zasmál při myšlence, že bych se mohl ožrat na oslavu toho, že jsem tu dýni strávil a že jsem se nepoblil :D … ten Ondrovi také říkat nebudu. Hlavně doufám, že už se dýně během mého pobytu opakovat nebude. Ne, že by byla špatná, ale to přejezení mi jí maličko zošklivilo.

Zase jsem rozlil vodu, ale triko vyperu až zítra ráno.

 

Čtvrtý den

Bude asi hodně brzy ráno, protože jsem hrozně unavený. Myslím, že jsem naspal hrozně málo. Tisíckrát jsem se probudil, jak tady ten radiátor cvaká. Stále zívám. Měl jsem eroticky laděný sen. Perko signalizuje, že to bylo dobrý, ale nic konkrétního si nepamatuji. Jen že tam byly ženský a že to nebylo nic „úchylného“ :o) V tom snu byl se mnou nějaký starší člověk jako kolega nebo průvodce, ale jeho vzhled, totožnost a úloha jsou mi tajemstvím.

Strašně mě bolí záda. Už jsem zjistil proč, postel je z kopce do strany. Chce se mi kakat, ale nevím, zda to nepůjde pusou. Stále blikám. Ten radiátor mě strašně sere! No nic, nebudu dávat prostor hustým negativním emocím a nechám to plavat a raději vyperu záložní tričko. A nyní se dostávám ke skvělému a pohodlnému způsobu praní oblečení, které jsem kdysi vyčetl z knížky Andyho McNaba. Tuším, že se jmenovala Konečná stanice Bagdád. Písal, jak si pral hadry, když dělal přijímačky do SAS. Je to jednoduché a účinné. V triku si vlezete do sprchy, namydlíte, osprchujete, otočíte naruby, namydlíte, osprchujete, sundáte a vyždímáte. Tak tričko bychom měli, ještě opráším podvozek a kolečka a frčím si užít snídani.

Mám vizi (myšlenku). Jediné, na čem záleží, je, zda člověk myslí mozkem nebo srdcem. Pointa je v tom, že srdcem se nedá myslet negativně. Jinými slovy veškeré situace řešené srdcem by měly mít automaticky pozitivní východisko. Stačí se zamyslet nad tím, zda použít srdce nebo ne, takže jo.

Dnešní dopoledne trávím v tichu, nechce se mi nic poslouchat. Zjišťuji, že mě to nikam neposouvá. Není rozdíl, jestli něco jede nebo je ticho. Spíš bych řekl, že hudba hakomi je schopná mě jaksi naladit na vypuštění mozku. Takhle v tichu mě začíná pracovat mozek a vracím se do 3D světa. Začal jsem myslet na „lechtivé věci“ :D

Ondra donesl oběd. Je to zase vývar. Je toho opět hektolitr. Omluvil jsem se mu, že jídlo normálně nevyhazuji, ale že jsem to včera nezvládl sníst. Prý to neva, že mám dnes zase plné kastrůlky, ale že zítra donese normální porce.

Je po obědě a stále pokračuje kreativní myšlenkový řetězec z dopoledne. Budu si muset pomoct. Nějak to nepomáhá. Pitomej mozek! Asi provedu spontánní lobotomii. Nebo kastraci. Lžící :D Budu se přitom muset rozvibrovat v pocitu vděčnosti, jinak to nedám.

Ptám se sám sebe, jak je možné, že jsem tady pět dní a nic a nikdo mně nechybí. Jak to, že necítím nějaký pocit odloučení nebo strach nebo něco, co bych asi měl cítit. Jsem tu maximálně spokojený… až na ta záda. Že bych byl fakt samostatná jednotka? Pouštím si CD s cvičením vizualizace soucitu.

Tak dnes jsem odvedl pořádný kus práce. Odeslal jsem minimálně milion zlatých, vibrujících obláčků soucitu celé planetě a musím říct, že mě naplnil takový pocit uspokojení, že jsem udělal něco dobrého, že i kdyby to bylo k ničemu, tak to k něčemu je, alespoň pro dobrý pocit jednotlivce.

Už jsem 100 hodin ve tmě a stále je to málo na prolomení takového tupce, jako jsem já. Podle textů, které jsem vyslechl, tak neexistuje cesta k vnitřnímu já. Musí přijít samo a ono přijde, až bude vědět, že je „náruč připravena“. To jsou má „poetická“ slova, která zjednodušují celou věc, ale u mě je náruč problém, protože mi stále běží můj stroj a ne a ne se ztlumit. Cítím, že je večer, tak se ještě rozhodnu, co spáchám, a pak půjdu na kutě.

 

Pátý den

Slyším auto, tak snad už bude kolem páté šesté. Povedlo se mi najít nějaké polohy, ve kterých se dá rozumně spát. Postel jsem dorovnal karimatkami ze země. Teď se zdá vodorovná. Ranní rituál je stejný.

Je dopoledne, venku musí být ukrutná kosa. I když topení jede na plné pecky, tak u podlahy mi studí nohy. Dnes to vidím na nějakou duchovní hudbu. Snad se mi podaří vyrovnat záda.

Oběda jsem se opět nemohl dočkat, takže jsem vstával nepoměrně časněji, než jsem předpokládal. Opět jsem dostal těstoviny se sójovým „masem“. Od doby, co jsem zde, se začínám poprvé bát a to, že se mi v příštích dnech reinkarnuje dýně v mých kastrůlkách.

Začíná mi hrozně zesilovat blikání, zejména v levé části hlavy. Levé oko už neví, která bije. Kdyby mohlo, tak vypadne. V polospánku při poslechu hudby jsem se vědomě proletěl nad zasněženými horami. Byla to krásná vidina, kterou jsem si skutečně užil. Bylo to jako živé, ostrý obraz, jen vítr nefoukal a zima nebyla.

To blikání je fakt nepříjemné, až mi to tlačí v hlavě. Už chce utéct i levá půlka mozku. Blikání přechází do docela silných halucinací, vše je krásně ostré, jako by to bylo naprosto reálné. Když se z toho proberu, tak „vidím“ maximálně na 1 centimetr, jak jsem oslněný tím blikáním. Jsem úplně mimo, vnímám levá pravá a to ještě stěží. Musím si dávat dohromady známé věci, abych se ujistil, že ležím. Po vidině ani nevím kde. Trvá mi chvíli, než si uvědomím, že jsem v budce, kde je tma. Dostávám se k tomu vždy zpětně.

Teď se mi zjevilo logo Sportiness se skonanem na našich firemních tričkách. Tak ostré není ani doopravdy. Potom se mi zjevil hrnek zmrzliny. Bylo toho víc a všechno bylo tak krásné, ostré prosvětlené, až jsem z toho dostal hlad. Jdu se navečeřet.

Po večeři jsem dosáhl naprosto převratného objevu. Sluneční brýle neztmavují tmu :D Někdo by řekl, že jsem se zbláznil, když tu sedím s brýlemi, ale proč ne. Dalším objevem je, že nesnižují účinky problikávání. Počítám, že je kolem 18:00. Chci vydržet co nejdéle, abych zítra vstal později.

 

Šestý den

Myslím, že jsem to s tou meditací včera trochu přehnal, protože když jsem zalehával, tak mi blikal celý obličej a rovnou bíle a hrozně intenzivně. Jestli jsem spal půl hodiny v kuse, tak je to rekord. Když jsem se vzbudil a otevřel oči, viděl jsem chvilinku všude jen bílé světlo.

Odhaduji, že jsou tak 2 hodiny ráno. Milionkrát jsem se vzbudil. Jakmile jsem otevřel oči, tak mě začaly fackovat bílé záblesky. Chtělo to ven a já se kousnul, že to prostě zaspím. Ale s duchem se nedá bojovat. Tuhle bitvu jsem prohrál na celé čáře. Teď blikačka maličko ustala, ale jen částečně. Záda mně ještě nepovolila, zraněné zápěstí mám stále vyřízené, dneska to vidím na válecí den :o) Už se těším na horkou ranní sprchu. To mají mazlíčci a jejich zádíčka rádi.

Je doba oběda a mé modlitby nebyly vyslyšeny. Začínám bidetem a už cítím nápadně známou vůni „oblíbené“ dýně. Naštěstí jsem dnes dostal menší porce a Ondra jako by to věděl, mi dal více rýže a dýně poskromnu, takže jo, dnes to dám. Vzhůru do toho a půl je hotovo.

Předpokládám, že je kolem 16:00. Když jsem tahal spacák po karimatce, uviděl jsem 3 obrovské výboje. Myslím, že tím jsem se vrátil o krok zpět. Protože bílé intenzivní blikání přešlo do známého žlutého intenzivního blikání. No nic, jdu zacvičit a protáhnout šlachy. Pak dorazím tu dýni.

Je večer a mně se vrátilo opět silné bílé blikání. Jsem úplně slepý (oslněním), netuším, co je napravo a nalevo. Jestli se dnes probudím a uvidím bíle, tak nic nezaspávám a nechávám tomu volný průběh. I kdybych tu měl po ránu levitovat. Už nechci další bezesnou noc.

 

Sedmý den

Je ráno a cítím se úplně dobře. Opět mě bolí zranění z padáku, ale jen maličko. Blikačka téměř žádná, prostě skvělý začátek dne. Je fakt, že jsem se přes noc zase párkrát probudil, ale protože jsem slyšel houkat sovu, tak jsem to tlačil a tlačil, až jsem to dotlačil do rána, kdy jsem otevřel očička a uviděl jsem nad sebou krásně modrou oblohu (zcela vážně). Navíc jsem uslyšel projíždějící auto, tak jsem si řekl, že bude ráno. Ranní rituál proběhl standardním způsobem. Ještě jsem zvládl naposledy vyprat triko ve sprše. Od rána mám chuť dát si řízek nebo něco podobného. Zeleninové jídlo mně nevadí, ale maso bych si dal, i když v konečném důsledku je vidět, že se mé tělíčko bez masa dokáže obejít. Je fakt, že jsem tady v klidu, trochu víc cvičím ob den, takže výdej těla je minimální.

Dnes jsem opět poobědval pohankovou kaši s čočkou. Doufám, že mi to nenatrhne plíce. S Ondrou necítím potřebu mluvit. Vždy ho pozvu, pozdravíme se, vymění mi kastrůlky, já mu poděkuji, on se mě zeptá, zda něco nepotřebuji, řeknu mu, že ne a opět poděkuji. Vždy mně popřeje, ať se mi daří, rozloučím se s ním a jsem zase sám a v pohodě. Svým způsobem je to rušící element, protože na něho čekáte a pak komunikujete, ale věřím, že se nabídka konzultace může někomu náramně hodit. Zvlášť když se ve tmě potká s něčím, co si nedokáže vysvětlit a potřebuje uklidnit.

Dnes odpoledne jsem měl krásnou vidinu, že jsem doma. Cítil jsem vánoční atmosféru, včetně vůně známé vánoční uklizenosti. Naši měli dobrou náladu, smáli se za zavřenými dveřmi a brácha také vypadal, že je v klídku. Bylo to opět víc než živé, naprosto reálný prožitek. Bohužel jen v hlavě. Cítil jsem spokojenost, že se mají dobře a že prožívají Vánoce v pohodě.

 

Osmý den

Mám tu další ráno. Záda opět bolí. Ještě že tu mám teplou sprchu. Tam mi vždycky povolí, pak se rozhýbu a jsem opět jak nová pětka. Začíná se mi líbit, že se můžu po vzbuzení poválet. To doma nemám a celkově jsem nikdy takové věci nedokázal. Za prvé se mi to jevilo jako ztráta času a za druhé se raději hýbu. Ale tady je to jiné. Tady se mi to líbí :o)

Vzpomněl jsem si na zpravodajské oddělení v Prostějově a na všechnu tu srandindu, kterou jsem tam s klukama a tehdejším náčelníkem zažil. Byl to světák, který se už mnohokrát vybalancoval ze spárů smrti. Kouřil jednu cigaretu za druhou, zaúkoloval nás, přesunul se k počítači a začal surfovat po porno stránkách vykřikujíc, že toho Osamu najde jako první a dostane odměnu. Nejen že mě zaujali jeho historky z bojů, ale čím byl skutečně zajímavý, bylo, že jakmile vyšel z kasáren, přestal kouřit. Povídal mi, že nedávno byl s již dospělým synem v parku a sedli si na lavičku. On zavětřil pohodičku, vytáhl krabičku a zapálil si. Jeho syn na něj zůstal koukat a povídá: “Tati, ty kouříš?“ „No už přes dvacet let.“ Já ho znám jen jako fabriku. Připaloval jednu od druhé. Měl poruchu spánku. Sám říkal, že spí tak 2 hodiny denně. Když jsem přišel do kasáren hodně brzy ráno…už tam byl. A když jsem pozdě odcházel, byl tam stále.

Nikdy bych tomu nevěřil, ale čas tu hrozně rychle utíká. Myslím to vážně. Už mám po obědě. Měl jsem malou oslavu, v zeleninovém vývaru jsem našel bramboru… hurá :o) Nyní se bavím představou plánu na dnešní odpoledne. Abych byl originální a stále se neopakoval, tak navrhuji válení :D

Odpoledne jsem poslouchal hudbu hakomi pro duši a měl jsem dvě nádherné vize. První byla, že plavu v modrofialovém zahnutém tunelu na plavítku, které nic pozemského nepřipomínalo. Navíc se vznášelo, místo aby plavalo na tekutině pod ním. Na konci tunelu bylo pronikavé světlo, ke kterému jsem mířil. Druhá vize byla nejkrásnější ze všech, kterou jsem tu za celou dobu měl. Byl jsem v místnosti, kde v rohu stála jakoby televize ultraslim, lesklá, nerovných, ale „sexy“ tvarů, z níž vycházely směrem vzhůru prameny barevné energie. Možná v těch proudech byly i malé planetky, každopádně to bylo živé, pestrobarevné, nádherné a hrozně reálné. Škoda že mně zase začal hrabat mozek ve smyslu, jak je možné, že to vidím, když jsem ve tmě. Kdyby to šlo, klidně bych tam zůstal celý život. Bylo mi nádherně. Chtěl jsem se obejmout s tou energií, pohladit ji. Cítil jsem takový klid a mír, že se to nedá ani slovy vyjádřit. A ty barvy…

Je středa večer, bliká mi bílé světlo nad levým okem. Je to intenzivní a hodně nepříjemné, až mi z toho to oko bolí. Zajímalo by mě, co je to za frekvenci. Jestli to vychází z mozku nebo ze srdce nebo co to sakra je.

Přemýšlím nad tím, že hodně podobné vidiny jsem měl i na těch vojenských akcích, kdy jsme jeli úplně nadoraz… minimum spánku, hlad, žízeň, vyčerpanost, tma. Hodně to bylo třeba v Maďarsku, kde jsme strávili asi 8 dní a byli jsme tak hotoví, že jsme usínali za pochodu, aniž bychom zavřeli oči. Tenkrát jsem viděl věcí…

 

Devátý den

Dnes jsem měl dva blbé a nesmyslné sny. Jeden se mi už zdál, když jsem byl mladší. V našem baráku našli kostru dinosaura (v paneláku, x-té patro, takže totální hloupost) a prováděli tam archeologický průzkum, díky kterému rozebrali skoro půlku baráku, aby ho mohli vyndat. Z výtahu zbyla jen plošina a člověk nevěděl, kdy se s ním utrhne. Navíc moje buňka vyzařovala nějakou negativní energii a já věděl, že když do ní vlezu, tak už mě nepustí ven. Jenže něco jsem tam měl a potřeboval jsem to (asi svetr). Z toho snu jsem se probral a když jsem otevřel oči, viděl jsem všude jenom a pouze bílé světlo. Když se mi nastartoval mozek a začal zjišťovat, co se vlastně děje a kde je ta tma, tak začalo světlo ustupovat mezi mezerami ve spárách prken, až zmizelo úplně. Problém je, že u mě opět převládl sobecký chtíč spánku, takže jsem kašlal na nějaké vize a snažil jsem se to zaspat. Asi díky tomu se to se mnou takhle táhlo celou noc.

Druhý sen byl o tom, jak v našem nově zatepleném baráku špatně připevnili zábradlí, na které jsem z nějakého důvodu skákal z okna ve 4. patře. Hmoždinky na jedné straně se uvolnily a já zůstal viset na vyvráceném zábradlí a věděl jsem, že tohle už nerozchodím. Také jsem věděl, že by mně mohl brácha pomoct, ale je líný, aby vůbec zjišťoval, co se děje, natož aby přišel. Možná mně to mělo otevřít oči do budoucna. Nevím, ale stojí to za úvahu.

Vstávám polámaný, hrozně mě bolí záda. Od rána se mi zapnul mozek a nemohu se zbavit myšlenek na práci a další rok, co zlepšit, co udělat, co by mohlo fungovat. Je to skutečně tvůrčí tma. Nápady se jen hrnou, ale já bych se chtěl ještě někam podívat.

Dorazil Ondra. „Ahoj, jak se daří.“ „Ahoj, od rána mi jede mozek a chrlí nápady, takže už jen dožívám. Sice jsem si to chtěl původně ještě o den prodloužit, když po mně zítra nikdo nenastupuje, ale takhle to nemá cenu. Nebudu to lámat. Zítra až vstanu, tak si rozsvítím, uklidím tu a dorazím k Vám domů.“ „Vstáváme kolem osmý, takže kdybys chtěl vyrazit sám, tak klidně běž.“ „V pohodě, zítra nikam nespěchám, přijdu se rozloučit.“ „Tak jo, tak ať se… ať ti chutná. Zítra ahoj.“ „Jasně, zatím.“

Sakra, poslední den a já dostal k obědu kýbl dýně s rýží. To je snad zlý sen! Jdu do toho.

Zavzpomínal jsem i na armádu a na tu srandu a malá vítězství, která jsem tam vybojoval. Když to vezmu kolem a kolem, tak si neuvědomuji žádnou prohru. Hodně jsem se pobavil při vzpomínce na centrum simulačních technologií, jak se mi podařilo před jedním bojem vytipovat klíčové prostory rozmístění podpory nepřítele, kam jsme hned na začátku nechali naslepo navést dělostřeleckou palbu a leteckou podporu, a během 10 minut jsme zlikvidovali dvě třetiny sil protistrany. Byla to sranda, protože k nám protihráči vlítli a začali na nás hulákat, že podvádíme a máme u nich špiona :D Tento pobyt je fajn. Po 2 a půl roce v civilu jsem zaktivoval nějaké hlubší vzpomínky na armádu, kde jsem si to fakt užíval. Standardně se neotáčím – nikdy.

Je večer 31.12.2009, otevírám jedinou plechovku piva, kterou jsem si dovezl, abych zjistil, že vegetariánská strava, zejména dýně! a pivo nejdou vůbec dohromady. Takže je jasné, že se necáknu. Nakonec jsem tu plechovku pil tak hodinu a půl. Tohle jsem si teda moc neužil.

Opět celý den blikám, ale vzhledem k práci svého mozku se nedokážu uvolnit, abych se dostal opět do nějaké krásné vidiny, i když bych tolik chtěl. Nejde to vrátit, jsem zpátky v 3D prostoru a vím, že zítra končím, takže mě má hlava už nepustí :(

Začínají bouchat první ohňostrojové raketky a dělobuchy nedočkavců. Počítám, že je kolem 20:00. Mám pocit, že mám přímo na obličeji nalepenou žárovku, která mě absolutně oslňuje. Začalo to nad levým okem, během večera to přešlo nad pravé a teď někdy kolem 22:00 ji mám u brady. Je to psycho.

Snažím se usnout, ale nejde to. Převaluji se, hrozně blikám, slyším další nedočkavce s pyrotechnikou, slyším oslavu nového roku, převaluji se další hodinu a ještě slyším poslední raketky ze skladu nekonečných zásob. Konečně usínám…

 

Poslední ráno

Probral jsem se a netuším, jak dlouho jsem spal. Jsem hrozně unavený a ublikaný. Všechno mě bolí. V dálce slyším auto, tak si říkám, že už by mohlo být kolem čtvrté páté, takže je čas rozsvítit a připravit se k odchodu. S Ondrou jsem domluvený na osmou, stejně už dneska nic nenaspím. Snažím se se zavřenýma očima nahmatat minisvětýlko, ale nějak ho ne a ne najít. Konečně! Cvak! I se zavřenýma očima mám se světlem problém, točí se mi hlava. Postupně otevírám oči. Vidím, jako kdybych koukal přes noktovizor. Úplně stejné, ale v oranžovohnědé barvě podle světýlka. Tohle trvá tak 5 minut. Vytahuji hodinky a snažím se rozeznat číslice. Sakra! Je 01:45! Fuck! Co budu dělat! Jdu na záchod a jsem jako opilý, málem jsem sebou praštil o zem. Vracím se, zhasínám a snažím se ještě usnout, ale nejde to. Jednou za čas rozsvítím minisvětýlko a mrknu na hodinky.

Sláva, probojoval jsem se k šesté hodině s jednou spánkovou mikropauzou. Vstávám, rozsvěcuji minisvětýlko, lampičku ve svém pokojíčku a druhou lampičku v předsíňce. Osprchuji se a začnu s balením a úklidem. Na vteřinu mám pocit, jakože vedle mě někdo stojí. Ohlédnu se, ale nikoho nevidím. Posnídám, dobalím a už se blížím k osmé hodině. Jsem absolutně v pohotovostním stavu, cítím se dobře. Z vidiny, že se dostanu ven a konečně se projdu, mě přestala bolet i záda. Nasadím návleky a vyrážím ven. Je mi krásně, vůbec se mi nechce domů, chtěl bych tu zůstat a žít tu v souladu s přírodou a v pohodě se věnovat objevování nových světů, ale nepůjde to… … zatím.

Venku je hrozné mokro a všude se válí mlha. Je jen pár stupňů nad nulou. Do Ústí mě čeká krásná jedenáctikilo­metrová procházka. Dnes nikam nespěchám, je to můj den. Zase ten pocit, že vedle mě někdo stojí. A zase nic. Sakra, zapomněli napsat do příbalového letáku, že jako vedlejší účinek tmy se mohou objevit známky schizofrenie (tenkrát jsem ještě nic nevěděl o jemněhmotných bytostech).

U Ondrova baráčku na mě dýchne láska, pohoda a život. Celá rodina na mě cení zuby, pejsek se také loučí a černý kocourek mžourá, jako bych ho právě probudil. Ondra mě vyprovází a ukazuje cestu na žlutou značku, která je mi v dnešní mlze tak nějak k ničemu. Ještě vyzvídá, jak se mi ve tmě dařilo. Možná jsem první, kdo s ním během zajímavé části pobytu nekomunikoval. Možná ne. Pověděl jsem mu, že ty krásné vidiny pro mě nebyly novinka, akorát se zbraní v ruce to není tak duchovní. Mám pocit, jako by ho má slova maličko zarmoutila.

Popravdě musím říct, že rozloučení bylo pro mě těžké. I teď, když píšu tyhle řádky, vbíhají mi slzy do očí. Harmonie místa byla prostě kouzelná, plná energie bez negativních emocí. Nechal jsem tam kus svého já. Snad to dalším pomůže v hledání sama sebe. Podal jsem svému průvodci ruku. „Měj se hezky, Ondro, možná se ještě uvidíme, ahoj.“ „Ať se ti daří, Lukáši, ahoj.“ Vyrážím na cestu. V tu chvíli jsem zase sám. Ani mě nenapadlo se ohlédnout. Na křižovatce vytahuji mapu. Vzhledem k mlze se budu muset spolehnout sám na sebe. Najdu si vlastní cestu a vyrážím.

Osud mi položil před nohy další dobrodružství ve formě téměř neprostupného polomu. Nenaštval jsem se, i když jsem se musel proplétat jak zvíře, i když jsem v některých úsecích musel po čtyřech, i když jsem z něj vylezl špinavý jak prase. Všechno vychází, jdu krásně podle mapy, přestože není vidět dál než 50 metrů. Vím přesně, kde jsem, a mám z toho dobrý pocit. Cestou vidím spoustu zvířecích stop. Zvířátka na mě jistě hledí z lesa a vidí, jak celý zářím. Možná mě i hlídají, protože vědí, že jsem tady cizí. Jsem vděčný, že mohu být alespoň chvilinku součástí jejich teritoria.

Když si to štráduju podél řeky Orlice, všimnu si lasičky kolčavičky, kterou bych tu (u řeky) rozhodně nečekal. Krásňoučké plaché zvířátko s mléčně hnědým kožíškem, s bílým flekem od brady přes bříško až po zadeček, dlouhatýma fouskama a černýma kukadlama. Když mě zbystří, připraví se k noře a kouká, co se bude dít. „No ty jsi ale krásné zvířátko. Neboj, jen si tě maličko prohlídnu.“ Jsem zvědavý, jestli se mě bude bát. Chvilku ji hypnotizuji a posílám balíček srdnatosti, aby se hodila do klidu ;o) Ona stále kouká. Mám skvělý pocit. Takovou nádhernou bytost jsem už dlouho neviděl. Maličko lituji, že nemám ani foťák ani mobil… ten obrázek by stál za to.

Jediná minuta mě dělí od mého rychlíku, ale tu už nikdo nevrátí. Je mi to jedno, mám toho tolik o čem přemýšlet. Bojuji s myšlenkou jak mít rád lidi. Ani po této zkušenosti jsem neodboural znechucení před „zmetky“ … nevím co s tím, ale na něco přijdu. V Praze mi jede další vlak za 45 minut, takže si stihnu dát konečně maso. Hamburger to jistí.

Kolem 17:00 jsem doma, klíče jsou v zámku zevnitř a já se nemůžu dozvonit ani doklepat, jsem tu už 5 minut. Už jsem vyloučil všechny možné scénáře a zbývají pouze 2 varianty. První, velice nepravděpodobná, že všichni vyrazili na procházku, zabouchli si klíče zevnitř a ještě o tom neví. A druhá, že z nějakého důvodu neslyší. Podezřívám bráchu, že zvonění vědomě ignoruje. Už mi to nebaví, opřu se rukama o futra a vytrvale klepu hlavou o dveře, aniž by se mi zvýšil krevní tlak nebo jsem se jinak naštval. Přece jen to k něčemu bylo, cítím se stále skvěle. Začínám však pochybovat o tom, že je vše v pořádku. Že bych slyšel kroky? Bratr se konečně odkopal od počítače, otevřel mi a zaběhl zpátky k sobě. Cestou stačil protlačit znuděné „zdar“. Asi mu utíkaly levely. Neuvěřitelné. Jsem doma.

 

Závěr

Strávil jsem ve tmě 230 hodin a mám pocit, že to nestačilo. Potřeboval bych minimálně 2× tolik.

Pobyt ve tmě je neuvěřitelná zkušenost, na kterou se člověk nemůže připravit. Do tmy může vstoupit zahalen rouškou lží a masek, ale ze tmy vyjde nahý sám před sebou. Název tvůrčí temnota je skutečně příhodný a to ve smyslu vidin i práce mozku, který není ovlivněn okolními vjemy. Jakmile se zapojí mozek, což je sice nežádoucí, ale účinné, je to jedna velká sprcha nápadů k jakémukoli tématu.

Domnívám se, že jsem byl nevhodný objekt pro popis možností tvůrčí temnoty. Podle mě jsou mé zážitky slabým odvarem toho, s čím se tu může člověk setkat. Hlavním důvodem, proč jsem vstoupil do temnoty, bylo získat novou zkušenost a zároveň zjistit, zda lžu sám sobě nebo jsem skutečný. U mě bohudík, pro psychology možná bohužel, jsem reálný. Jsou to roky, co smrt neřeším. Je mi ukradená. U absolvovaných psychologických testů v armádě mi říkali, že jsem v tomto ohledu na hranici lživosti. Tenkrát jsem si to myslel, ale dnes vím, že jsem nelhal. Možná proto je pro mě život tak lehký, i když jiní nechápou, proč věnuji svůj čas a energii tomu a jinému a nevěnuji se budování rodiny, zázemí a jiných, všeobecně normálních věcí mašinérie přežití. Až ve tmě jsem si uvědomil, že halucinace důvěrně znám z nadstandardních výcviků. Když jsem byl vyčerpaný, hladový, dehydrovaný, ospalý a přitom jsem plnil bojové úkoly, vize přicházely a odcházely samy. Naše heslo „modré nebe, černá smrt“ bylo příznačné, ale zajímalo by mě, kdo to bral stejně jako já. Už se sám sebe neptám, jestli jsem divný nebo jiný. Jsem prostě přirozený a pro mě hlavní věc, jsem čistý sám před sebou. Hrabivost, závist a jiné věci mě z nějakého, možná vyššího důvodu minuly a jsem za to neskutečně vděčný. K životu stačí strašně málo. Jen ho posunout maličko do duchovní sféry. Ne ve smyslu modlení, klanění se tomu nebo jinému bohu apod., ale ve smyslu úcty ke všemu, co nás obklopuje, ve smyslu soucitu a odpuštění vůči ostatním, ve smyslu šíření radosti, ve smyslu absolutní neutrality…

Myslím si, že pobyt ve tmě je super metoda jak zjistit závislosti a strachy kohokoli na cokoli, včetně možnosti jejich odblokování. Nechtěl bych však být v kůži jedince, který má problém. Během těch deseti dnů jsem asi tak na 5 sekund pocítil, že je tam někdo se mnou a přiznám se, že to nebylo příjemné.

Vidiny, které jsem tam měl, mě naprosto uchvátily. Byly tak nádherné, tak barevné, tak reálné, jako bych byl jejich součástí. Snad budu mít jednou prostor absolvovat.

luky