POROD
HURÁ DO SVĚTA
V předchozím dílu jsem naznačil, že jsem se do světa moc netěšil. No, kdo by se těšil, když maminka je očividně v permanentním stresu z tatínka. Venku se určitě děje něco divného. Připomínám, že v té době jsem už zapomněl hodně z toho, co bylo před početím. Ztotožnil jsem se s tělíčkem a maminkou natolik, že jsem byl jen jakýsi ustrašený uzlíček. Už ne ten “mazák”, co má za sebou hromadu zrodů všude možně. A vůbec, cítil jsem, že je tu těsno. “Musím ven.”
Vážené maminky, ať už vám chlapi tvrdí cokoli, VY jste nejdůležitější osoby na světě. Bez vás, vaší obětavosti a lásky by nebyla dynamika - život by se nehýbal. Dění by se zastavilo a všechno na světě by shnilo, protože mužský princip je tupý a těžkopádný. Děkujeme vám, že nám darujete život, že tu s vámi můžeme být a že nás vychováváte. A buďte bez starostí, nechybujete. Děláte to nejlepší, na co zrovna máte ať už se to nám dětem jeví jakkoli. Proto jsme si vás vybrali. Ještě jednou, děkujeme! Jste úplně nejvíc nejlepšejší a nejodvážnější!
A teď jedna nepodstatná rada zhrzeného dítěte
Porod si užívejte, jak to jen jde. Pak si to může užívat i dítě. Vím, to se lehce řekne. Ale příroda není hloupá. Vybavila vás chemickými koktejly, výdrží, přirozeností. Nemusíte dělat nic navíc. To, co je nesnesitelné, jsou obavy a strachy před porodem. Strach o dítě není přirozený. Přirozené je těšit, jak všechno v pořádku dopadne. Těšit se na dítě, až bude venku a zdravé i s maminkou. Nebýt hlavy plné blábolů, vše by šlo hladce.
Jak být při porodu v pohodě? Takže když máte vyřešené základní vztahy, tzn. vnitřně neřešíte, že váš vlastní porod byl komplikovaný, vaše maminka při porodu málem umřela, s babičkou to bylo stejné a vůbec, ta ženská rodinná větev je nějaká divná …, a navíc kolik blábolů koluje kolem porodů a života vůbec, když si to nevztahujete, pak jste v klidu a všechno jde jak po másle.
Jo ještě to chce zapomenout všechny bláboly, které jste načetly a které vám vnucují doktoři, protože příroda je rozhodně úplně blb…á a potřebuje od člověka, aby jí to vysvětlil a přirozené fyzikálně-chemické pochody a mechanizmy upravil. A tak tu máme vystreslé holčiny, které nemají vyřešený vlastní život a už plodí další. V pořádku. Proto tu jsme.
Matně si vzpomínám, že jsem instinktivně pomáhal mamince držet správnou polohu mého těla, jako by to vědělo, jak mám být natočený. No a ona ta příroda to ví. Ona to ví! Nejlepší je zůstat v míru, nekonat, do ničeho se necpat a pak to všechno běží samo. Ale to bych nebyl já.
Povím vám, procpat se tou malou dírkou, zvlášť když se rok před vámi při stejném procesu uškrtil váš brácha, to byl další očistec. “Už to jede!” “Je to úzký!” “Nejde to” “Vidím světlo” “Nevejdu se tam.” “Sakra, já tady zůstanu.” “Mačká mě to.” “To je můj konec.” “Já tu umřu.” “Něco studenýho na mě šahá a tahá mě to ven!” “Nehrabejte na mě!” “My to s maminkou zvládneme sami.”
A pak hodně světla a zima “Úúúž.”
U maminky
Jo, u maminky je dobře. Cítím, že mě láskyplně objímá svým svítícím prostorem (biopolem). Je šťastná, že mě má a je nám spolu moc dobře. Tomu říkám boží ochrana. “A teď už s tebou zůstanu napořád.”
Ale co to? Zase na mě něco šahá a vytahává mě z bubliny pryč do temnoty. “Néééééééééé, nechci, ne, ne, nenávidím to tu, nešahejte na mě a vraťte mě zpátky." Pořádně jsem nevěděl, co se se mou děje. Ztratil jsem spojení, světlo maminky a osaměl jsem :(
Pozn.: Tady je zajímavá hra mysli s pozorností. Protože jsem byl vystrašeně zaměřený na to, že přicházím o náruč/světlo/ochranu maminky a díky tomu jsem si nevšiml, že mám přirozeně vlastní kouli a tak jsem pocitově strádal. Prostě mi nedali dost času, abych si na to u maminky přišel sám. Přeci jen, když mě měla na sobě, její koulička tu mojí přesahovala, takže není divu.
Byrokracie a povinnosti
Hrabou na mě, je tu zima, nevím, kde je maminka, někam mě položili a nechali mě tu, vnímám nějakou vyblitou zelenomodrou barvu…asi dlaždiček a hroznou samotu. Nevím, co se se mnou děje, proč mi to dělají, proč na mě mluví, proč nemůžu být s maminkou a po pro mě velmi dlouhé době, mě motají do něčeho, v čem se nemůžu ani hnout. Jsem v nějakém zlém snu, je to jasné. “Vraťte měééééé!!!” “Nevím kdo to dělá, co dělá a proč nám to dělá, ale teď jste mě vážně naštvali.” „Nelíbí se mi to tady!“
Naštěstí mě za nějakou dobu, která se v porovnání s celkovou dobou pobytu “venku”, jevila jako věčnost, vrátili zpátky k mamince. Bojím se, že mě zase seberou. Nenávidím svět a lidi, protože nám ubližují.
No a takhle se pěkně myšlenkově připravíte na život…
A protože kde mám pozornost, to žiju, zkuste si představit, jaké jsem měl dětství a to nejhorší mě teprve čekalo.
Smějící se srdce
Přátelé, dnes jsem si připravil relaxační a mírumilovný bonus – uvolňující radostné cvičeníčko. Nejen pro vás, kteří vnímají jistou podobnost s mým příběhem.
Kdysi volal kamarád: “Ahoj luky, heleď, jsem na dálnici do Brna, otevřel jsem tam novou pobočku a čekají mě čtyři hodiny s holčinou, která jí má na starost. No a cítím se docela rozhozeně. Nechci jí jako šéf vystresovat. Když budu v pohodě, ona bude taky v pohodě a pak pobočka poběží, jak má, znáš to. Nemáš v záloze nějaké rychlé cvičeníčko nebo radu, jak se za tu chvilku, než se tam dostanu, srovnat a udržet si pozitivní přístup?"
Všechno je otázka pozornosti. Je jednoduché cvičení s okamžitým účinkem, kterému se říká smějící se srdce. Představ si, že uprostřed hrudi máš vysmáté srdíčko, které tu radost vyzařuje na každého, kdo je v tvé blízkosti. Ukotvi se v tom. Je to proud vnitřní pohody, kterou má každý z nás, jen jí překrýváme hromadou myšlenek, kterým věnujeme pozornost. Tohle cvičení nevyžaduje žádnou koncentraci ani přemáhání, protože je přirozené. Stačí být sám sebou. Všichni záříme radostí, protože vědomí vlastní existence je samo o sobě štěstím. Je to základ všeho. Nepleť se do toho svým intelektem. Ty nejsi intelekt. Jen to pozoruj. Vše se pak uvolní a holčinu namotivuješ, aniž bys proto něco dělal. Bude se těšit na každé další setkání s tebou. Jen buď a užívej si to. Pak všechno, co uděláš, uděláš správně. Není nikdo a nic, co by blábolilo nesmysly typu mám špatný den. Jsem smějícím se srdcem a rozdávám radost všem a bez úsilí. Je to moje přirozenost. Tak je to.
“Jo luky, super, už teď jak si to představuju, tak se směju a cítím se skvěle. Nechám si udělat tričko se smajlem. Je to super, děkuju.”
To by bylo pro dnešek vše a v dalším díle se vrátím ke světelným koulím, které se se mnou rozloučily, když jsem ležel v kočárku. Možná paralelně odbočím a zkusím vám zprostředkovat, jaké to bylo, když jsem kdysi žil v tlupě s pralidmi. Ono se to totiž váže k mému současnému příběhu.
Mějte krásný den přátelé
Dílna
a workshopy
z kamenné chaloupky
