Bojím se jít k doktoru, protože se tam můžu dozvědět, že umřu. Smrt mě nějak delší dobu provází a vrcholem byly vánoce 2016. (Známá, co vedla na setkání rozcvičku, skočila pod vlak, za celý rok umřelo asi 12 lidí, co sem znala z práce sestry v ordinaci praktického lékaře, příbuzný byl taky onkologický pacient, do toho atentáty v Berlíně a jinde a pád letadla s Alexandrovci a věčný války, povodně a zmrzlí bezdomovci) Spouštěčem napsání tohohle článku je diskuze na internetu.
Shodou okolností jsem v posledním roce četla knihy:
Anita Moorjani: Musela jsem zemřít,
částečně knihu Jan van Helsing: Kdo se bojí smrti,
RamDas: Stále tady, http://pragma.cz/…a/stale-tady
Mary C. Nealová: Do nebe a zpátky – lékařka, která zažila klinickou smrt, https://www.kosmas.cz/…be-a-zpatky/
Jeffrey Long a Paul Perry: Posmrtný život existuje – od doktora, který sbírá zprávy z celého světa o spontánním uzdravení – zpopularizoval i příběh Anity Moorjani, http://www.nderf.org/Czech/index.htm
Mudr. Sanjay Gupta: Moderní medicína a zachráněné životy – o tom, jak medicína se vyvíjí a zachraňuje dnes lidi, kteří by dříve umřeli.
Bruce Grierson: Jak utéct času, o tom jak být do vysokého stáří zdráv – o 90 leté sportovkyni. Poslední tři mají nyní v levných knihách.
Vzpomínám si i na knihu od Deepak Chopra: Návrat Ršiho, kde píše o sobě, jak vystudoval klasickou medicínu a vrátil se k té ajurvédské, protože většina nemocí je psychosomatických a na ní zabírá víc medicína přírodní než klasická. Píše tam také o tom, že když se někdo vyléčí ze smrtelné choroby, tak se o tom musí psát, aby se změnilo veřejné mínění a lidi měli naději a věděli, že je to možné, také viděl takové případy. Nemožné ihned, zázraky do tří dnů – a je to možný.
To potvrzuje i kniha: Musela jsem zemřít, kde autorka píše, jak žila před nemocí v rozporu – v multikulti prostředí, zažitých tradicích, které jí bránili v osobním rozvoji a jak onemocněla a díky možná tomu, že dělala jógu, meditace a další cvičení, tak na smrtelné posteli se vrátila zpět do života po klinické smrti a tělo se během krátké doby samo uzdravilo. https://www.kosmas.cz/…jsem-zemrit/
O síle spontánního uzdravování mluví i ti, co nepřekáží své životní energii a díky tomu nemusí nic jíst. Jsou v naprosté psychické pohodě, v klidu, v přítomnosti, bez jídla, otužilí a zdraví a po úraze se vyléčí rychle a bez jizev.
Je smutné, že přes veškerou stravu a dostupnou péči můžete umřít i ve třiceti, když se vykašlete na doktory. Jedna věc je nechat si udělat diagnostiku a druhá je pak léčba – kde se pak můžu rozhodnout sám, jestli půjdu na operaci, chemoterapii, budu jíst ty léky, budu pít čaje, přestanu jíst a dělat něco špatného, vyřeším si psychické problémy atd. Pokud ale nevím, co mi je a jak je to závažný, tak opravdu můžu zanedbat něco důležitého a je otázka jestli chci umřít a už se tu na tom světě netrápit. Způsobím ale bolest a překvapení svým příbuzným a přátelům a vzdám něco, co se dalo změnit. Ale základní pravidlo je, že musí ten nemocný sám chtít a sám se zajímat a sám něco udělat a ne se pasivně nechat léčit příbuznými a medicínou. Protože ti jenom léčí, ale člověk sám se uzdravuje.
Teď je otázka, co je u doktora tak hrozného, že má člověk tlak 200/100 a 100 tepů – syndrom bílého pláště anebo, že se bojí přijít na pravidelnou prohlídku? Má teda špatné svědomí, že nežije zdravě a tak, jak by měl? Že se málo pohybuje, že mlsá, že se přejídá, že se rozčiluje atd.? Že je v životě nešťastnej, a tak už je mu to vlastně všechno jedno, ale umřít se mu přeci jen nechce ještě? Za jak dlouhou dobu po tom, co člověk odejde z ordinace, mu tlak zase klesne na normál? To by mě fakt zajímalo. S těžkým srdcem jsem je pouštěla s takovým tlakem domů a věřila jim, že doma mají dobrej. Jestli lhali, je to jejich chyba, upozornila jsem je na to, že když budou mít takový tlak z nervů v ordinaci, ale i doma a pak je někdo rozčílí a ještě doběhnou tramvaj, tak se to může nahromadit a ty cévy to nemusí vydržet a může být zle – smrt anebo doživotní postižení mrtvicí nebo infarktem. Nebo jim je dobře a říkají, že doktora nepotřebují a přitom to tělo to trápení životním stylem ještě zvládá a pak přijdou s malým problémem a je z toho rovnou operace.
A chudáci lidi, co doma pečují o ležícího pacienta po mrtvici s rakovinou, starého člověka s alzheimerem apod. Je to psychická zátěž pro celou rodinu. Nemůžete se o d toho člověka hnout, nemůžete ho doma nechat samotného. On vás ani nevnímá, je zmatený, nebo tvrdí, že je někde jinde než je a vy jste někdo jinej, chce domů, utíká vám, nedodržuje hygienu, chodí na wc kam chce, rozbíjí věci, v noci nespí atd. Potom péče o něj doma je jeho podle mě bezohlednost, sobeckost. Ty věci co má doma už stejně nepotřebuje. Pokud je to starej člověk a fyzicky nemohoucí a ještě mu to myslí, tak mu bude taky lépe v domově, protože tam nebude sám, má si tam s kým popovídat, jsou tam akce a je tam o něj postaráno o fyzické i psychické potřeby. Když je doma nezvládá hygienu a do toho zápachu a nepořádku za nim žádný soused, známí, přítel nepřijde, je vyloučený ze společnosti. Na knihy nevidí, televize ho nebaví a tak sedí doma a kouká do zdi, což jeho zdravotnímu stavu nepřidá. Když někdo umře doma, máte ten obrázek před očima do své smrti. A těžko tam pak bydlet a ležet na tom místě. Navštěvovat ho přeci můžu v LDN nebo domově každý den a časově to leckde taky není omezený.
Proč si lidi nevyřeší své věci, co je trápí v pozdějším věku včas, jak majetek, tak vztahy, proč po sobě nezanechají nějaká svá moudra, poučení, zkušenosti, dovednosti? Dyť ta smrt může přijít rychle a nečekaně. Vždy připraven stále platí. Ráno se nemusíte probudit, udělá se vám zle a už se to veze a z narkózy se nemusíte probrat ani z umělého spánku nebo kómatu. A to nemluvím o úrazech (stačí spadnout ze židle a zlomit si krček – narkóza vám spustí demenci a už si s tím člověkem nepopovídáte), o nehodách dopravních a dnes i teroristické útoky, kriminalita a války. www.rentiera.cz Důstojně umřít pak už můžete kdekoliv.
A aby člověk mohl bojovat za život tak musí vědět, co mu je a že umírá a že mu není oficiálně pomoci i přes všechny články jak se našel lék na rakovinu a co všechnu rakovinu léčí. (Proč se pod ty články nenapíše kontakt na ty vědce, aby mohl být člověk pokusným králíkem, když už stejně nemá co ztratit?) Když si představím, že umírám, tak nějak cítím, že po smrti asi něco je, zákon zachování energie platí pořád. Ale jiný důkaz na to nemám, ani na převtělování. Když mi umřel pacient před očima v nemocnici, tak člověk cítí takové prázdno v sobě, jakoby se ta má energie neměla najednou od koho odrazit zpět. Je to člověk a najednou poslední výdech a je to mrtvola a berete si na ni rukavice. Je to divný pocit a ti co zažili válku, musí být tím utrpením a hrůzou poznamenaní do smrti.
Život tady v tom těle je podle všech pohádek, legend pověstí a
novodobých filmů záviděníhodný od všech bytostí jiných co žijí
v jiném rozměru či těle a to přesto, že když je člověk, tak nemá
žádné schopnosti ani hlubší znalosti světa jako oni a to se mi na tom
nelíbí. (Malá mořská víla, Město andělů atd.) Člověk by měl být
schopen daleko většího poznání světa, mít daleko větší schopnosti a
žít daleko lépe než žije nyní a společnost by měla být lepší, než
jak vypadá dnešní společnost, pak by mu teprve jiné bytosti mohli
závidět. A proto umřít brzo a nezlepšit to tu, je taky škoda.
V.D.
https://www.kosmas.cz/…-boji-smrti/
http://www.nderf.org/Czech/index.htm
https://www.kosmas.cz/…jsem-zemrit/
http://pragma.cz/…a/stale-tady
https://www.kosmas.cz/…ot-existuje/
