Autorský výklad díla
Centrálním objektem obrazu je duše Kampy (1) pro pozorovatele znázorněná jako vrchní část postavy se vstřícným, smějícím se a uvolněným obličejem zhruba ve středu obrazu. „Pojď za mnou, dám ti cokoli, co si přeješ.“
Zřetelně rozeznáváme rozevřenou náruč plnou živlů (2) – barevně symbolizující vodu (odstíny modré), zemi (červená/černá), vzduch (bílá). Taktéž vidíme rozmanitou pokrytost Kampy terénními objekty. Objektů je nespočet a každý je subjetivně vnímá podle sebe.
V náruči Kampy nalezneme i sattvické ostrůvky (3) – oázy klidu mysli (žlutá/bílá). (Co v ní vidíš ty?)
Zaostřením na tělo Kampy vnímáme výkřik matky přírody svírané člověkem (4). Z úst matky vystupuje celá pestrost projeveného. Nejde o pláč, ale krocenou zuřivost, s jakou příroda nemilosrdně expanduje. Bez člověka by nebyla Kampa Kampou.
Bystrý pozorovatel si všimne odlesku svého obličeje (5) na hladině Vltavy.
Nad duší Kampy se vznáší múzy (6), připravené políbit snílky. Jsou dost vysoko a přitáhnout jejich pozornost, je otázkou skálopevného rozhodnutí. Kampa je jednoznačně inspirativní místo. Múzy jsou červené – zapalují pochodně nápadníků.
Cyklus lidského zrození a smrti ve formě lebky (7). Viditelně trojrozměrná lebka je dobře vidět, když obraz převedeme do inverzních barev. Cyklus zrození a smrti podléhá živlu ohně. Všímáme si dynamiky lebky, která má pravotočivý tvar. Tisíckrát se narodíme a tisíckrát vstaneme z popela, ale duch místa trvá. Co bylo zapsáno, už nikdo zpět nevrátí. Dokud je tu pozorovatel, je i informační pole místa/objektu.
Pozorovatelem jsi ty (8). Já myšlenka a z ní vystupující myšlenka moje tělo, které oplývá smysly, kterými vnímá svět i sama sebe.
Podkladem všeho je to jediné (9). Čisté plátno, na kterém se vše odehrává, včetně pozorujícího subjektu, kterým je (jsme).
…tady nic nehledej, nic si nepředstavuj, stačí, když se utišíš a budeš. Ono to vyplyne samo sebou.
No a to je vše přátelé. Jak se vám dílo líbí?
Krásné jaro všem, luky.
