Jediná pravá pověst o založení Nové Plzně
Autor Ladislav Silovský, všechna práva vyhrazena.
O loupežníku Kubovi
kapitola první
Za dávných časů byly všude v okolí osad kolem Svatého Jiří hluboké lesy. Statné buky také daly jméno malé osadě Bukovec, která vyrostla pod starověkým hradištěm. Tam vysoko nad řekou Mží již dávno vyhasly životadárné ohně a utichl ruch za pevnými hliněnými valy a dřevěnými palisádami. Život však v těchto požehnaných místech nezanikl, jen se přesunul dolů až k samotnému břehu řeky. Stávala tu známá kovárna, kam se často sjížděly kupecké vozy z blízké zemské cesty. Zdejší kovář Vaněk opravoval porouchaná dřevěná kola stažená železnou obručí i samotné kování vozů.
Kovář měl syna Jakuba, chytrého a statného pořízka. Jakub však neviděl svoji budoucnost ve výhni a kovadlině. Nevoněla mu černá práce. S chasníky raději chodil do blízké Doubravecké tvrze, jak se říká na kus řeči a skleničku medoviny. Na tvrzi se často zastavovali ve zdejším hostinci kupci, aby se posilnili na další cestu dobrým jídlem a pitím. Jednoho večera vedl Jakub ke svým kumpánům spikleneckou řeč:
„Dobře mne teď poslouchejte, kupecké vozy zůstávají málo hlídané a lákavé zboží je tak dostupné. Myslím, že čeká jen na nás. Vezmeme jen tolik, aby bylo na útratu. Ukážu vám, jak na to!“
Kupci brzo zjistili, že vzácné zboží často z vozů zmizí neznámo kam.
„Přátelé, v noci nás navštěvuje jakási nenechavá straka a na tu si počíháme a lapíme ji.“
Tak se stalo, že byl Jakub při loupení přímo na kupeckém voze chycen. Teď je spoután a poslán do královské Plzně. Zle se mračí, cítí se potupen a pokořen. Měšťané nešetří nadávkami i mnohá rána dopadá na tvář mladého lapky. Jakub je vzteky rudý, bránit se ale nemůže. Je totiž řetězem připoután k pranýři na Plzeňském náměstí před kostelem Svatého Bartoloměje. Nakonec katovi pacholci vyhánějí březovými metlami kovářova syna za hradby Plzně. Jakub přísahá plzeňským pomstu:
„Vrátím se! Jednou vám vše spočítám i s úroky.“
Chmurné myšlenky táhnou Jakubovi hlavou, když s obavou otvírá vrata Bukovské kovárny.
„Špatně jsem tě vychoval. Jediný syn a lapka! Jak se teď podívám sousedům do očí! Mám z tebe loupežníka.“
Ostrá slova dopadají na hlavu Jakuba jako údery kovářského kladiva.
„Tady již nemáš domov, zříkám se tě.“
Kovářův zoufalý hlas hřmí celým Bukovcem. Nezůstává, bohužel, jen u slov. V nastalé strkanici se synem, padá kovář nešťastnou náhodou přímo pod lopatky hamerského kola. Marně pro něj vyděšený Jakub skáče do vodního náhonu. Kovář je mrtev!
„Jsem prokletý. Osud tomu chce, abych čest a poctivost zavrhl navždy. Dobrá tedy, není pro mě cesty k poctivému životu.“
Jakub šílený a zoufalý ze svého zlého osudu zapaluje kovárnu i hamr. Osadníci z Bukovce přibíhají pozdě. Kovářův dům i živnost stojí v jednom plameni. A po Jakubovi ani vidu, ani slechu.
(lu)
předchozí << VIII. >> následující
