Jediná pravá pověst o založení Nové Plzně
Autor Ladislav Silovský, všechna práva vyhrazena.
Martin a Hedvika
Kapitola druhá
Hedvika často z hradeb Hrádku pozoruje kupecké vozy, když za halasného povzbuzování překonávají brod kousek od Svatého Jiří. Právě tam při nedělní ranní mši potkává pohledného mládence z Týnce. Brzy v něm nachází zalíbení. Díky přísnému otci, který jako ostříž hlídá Hedviku a nenávistně stíhá pohledem každý projev jejich náklonnosti, však tomuto vztahu nebylo přáno.
Jednoho dne přijel dřevěnou branou od řeky Mže na Týnec pán Wolfin. Byl domluven s kupci, co přijížděli z daleké hispánské země, že přivezou vzácné ingredience pro jeho čarování. Pán z Černého hrádku dobře cítí, že zde není vítán, kdekdo klopí zrak. Ale co, myslí si Wolfin, ještě jedna tajná látka od alchymistů a může začít! Ovládne temné síly a donutí bytosti, co hlídají pod Bílou Horou démantovou jeskyni, aby mu vydaly nesmírné bohatství. Pak postaví nad řekou Mží mohutný nedobytný hrad, celý z kamene. Najme družinu cizích žoldáků a bude vládnout všem. Bez jeho povolení nikdo řeku Mži nepřebrodí. Kupci rádi zaplatí desetkrát více než teď. Zničí Týnec a všechny si koupí!
Zatímco pán z Černého Hrádku sjednává s vyděšenými kupci obchod, vystupuje Hedvika z kočáru. Teď po poledni je za letního dne tady na Týnci horko k zalknutí. Hedvika kráčí ke studni na nádvoří tvrze a potkává Martina. Chlapec podává Hedvice orosený pohár plný chladivé vody a oba se těší ze vzácné chvíle, kdy mohou být spolu.
„Jak se opovažuješ dotknout mé dcery!! Nikdo, slyšíš, nikdo, k ní nevztáhne ruku, když to nedovolím!!“
Plný vzteku chvátá k mladé dvojici pán Wolfin a odstrkuje nešetrně všechno, co mu stojí v cestě. Martin zaskočen nenávistí rozzuřeného pána důrazně odpovídá:
„Tvá dcera není žádná věc, abys ji vlastnil, ale živá bytost. Není nic zlého a nečestného, když jí podám vodu ze studně.“
Wolfin však nechce naslouchat:
„Nikdo se tě neprosil o milosti, znám tě dobře, dlouhý čas za ní jen slídíš, oči z ní nespustíš ani v kostele. Já ti však zarazím ty tvé drzé choutky. Má dcera není pro takového usmrkance!“
„Mluvíš v hněvu, pane, znovu ti říkám, tvá dcera je pro mne jak vzácná květina, kterou naopak budu vždy chránit a ctít. Jsem ze stejně dobrého rodu jak ty. Můj otec věrně sloužil svému králi a je dlouhá léta rytířem. Nemáme si tedy co vyčítat.“
„Jak se opovažuješ mne poučovat a snad i napomínat, ty ubožáku!!! Ztrestám tě hned tady na vašem Tejně.“
Wolfin jedná jak smyslů zbavený, bleskem tasí meč a vrhá se na překvapeného Martina. Jako lasička uhýbá chlapec před útočícím pánem. Ozývají se zděšené výkřiky Hedviky i kolem stojících kupců a domácích osadníků. Nikdo se však nechce přiblížit k Wolfinovi, který nahání Martina po nádvoří. Nakonec chlapec doklopýtá k jednomu z kupeckých vozů. Pánův meč v mohutném nápřahu právě chce dokončit své smrtelné dílo. Klesá na hlavu nebohého chlapce, ale nedopadá! V poslední chvíli je rána odvrácena panem Heřmanem, rychtářem na Týnci a otcem Martinovým.
Muži kolem sebe krouží, meče stále ve střehu.
„Opanuj se, pane Wolfine, takhle se nechová vzácný host na Týnci. Ohrozil jsi život mého syna a to se neodpouští, poženu tě před krále k soudu.“
Wolfin odpovídá:
„Zabiji tedy nejdříve tebe a pak tvého spratka, nikdo mne neodsoudí, jsem šlechtic a má moc je daleko větší než tvé ubohé právo.“
Dva muži bojují, jeden plný zloby z uražené ješitnosti a druhý z lásky ke svému synovi. Oba jsou vynikající šermíři a zkušení válečníci z mnoha bitev. Nenávist však bývá špatný rádce. Za okamžik řinčí Wolfinův meč na kamenech Týnského nádvoří.
„Zmiz z tohoto místa, daruji ti život jen díky tomu, že je s tebou tvá dcera, ale běda tobě, pokud ještě někdy zavítáš na Týnec. Nechám tě jako vzteklého psa vsadit do želez.“
S hanbou opouští Wolfin Týnec. Ještě než projíždí branou osady, otáčí se pán z Černého Hrádku v sedle svého koně. Hrozí pěstí:
„Pamatujte, že povolám třeba i ďábla z pekla, budu-li chtít. Pak zničím vás všechny i tenhle ubohý Týnec. Nic po vás nezůstane!“
Rychtář mu odpovídá:
„Vrať se na svůj Černý Hrádek, je stejné barvy, jako tvá duše. Tady již nikdy nejsi vítán. Lituji jen, že tvá dcera Hedvika má za otce tak zlého člověka. Věru podivnou lásku k ní chováš. Lásku, která zabíjí.“
(lu)
